Košík
zboží
(prázdné)
Kontakt
Účet
-
Fooled by Randomness : The Hidden Role of Chance in Life and in the Markets
Taleb, Nassim Nicholas Skladem298 Kč
Do košíku
-
Antifragile
Taleb, Nassim Nicholas Skladem293 Kč
Do košíku
-
The Black Swan. Der schwarze Schwan, englische Ausgabe
Taleb, Nassim Nicholas Skladem332 Kč
Do košíku
-
The Bed of Procrustes
Taleb, Nassim Nicholas Skladem254 Kč
Do košíku
-
Antifragilität
Taleb, Nassim Nicholas Skladem399 Kč
Do košíku
-
Der Schwarze Schwan
Taleb, Nassim Nicholas DostupnéVýhodné363 Kč
Do košíku
-
Antifragile
Taleb, Nassim Nicholas Dostupné347 Kč
Do košíku
-
Das Risiko und sein Preis
Taleb, Nassim Nicholas Dostupné508 Kč
Do košíku
-
Narren des Zufalls
Taleb, Nassim Nicholas Dostupné326 Kč
Do košíku
-
Kleines Handbuch für den Umgang mit Unwissen
Taleb, Nassim Nicholas Dostupné254 Kč
Do košíku
-
Incerto, 4 Vols.
Taleb, Nassim Nicholas Není sklademMega nabídka1 339 Kč
Do košíku
-
The Bed of Procrustes
Taleb, Nassim Nicholas Není sklademMega nabídka381 Kč
Do košíku
-
Das Werk des großen Zufallsforschers, 4 Bde.
Taleb, Nassim Nicholas Není sklademMega nabídka1 346 Kč
Do košíku
-
Der Schwarze Schwan
Taleb, Nassim Nicholas Není skladem703 Kč
Do košíku
-
Skin in the Game
Taleb, Nassim Nicholas Není skladem314 Kč
Do košíku
-
Antifragilität
Taleb, Nassim Nicholas Není skladem605 Kč
Do košíku
-
Narren des Zufalls
Taleb, Nassim Nicholas Není skladem260 Kč
Do košíku
-
Antifragilität
Taleb, Nassim Nicholas Není skladem332 Kč
Do košíku
-
Kleines Handbuch für den Umgang mit Unwissen
Taleb, Nassim Nicholas Není skladem235 Kč
Do košíku
-
Der Schwarze Schwan. Tl.2
Taleb, Nassim Nicholas Není skladem232 Kč
Do košíku
-
The Bed of Procrustes
Taleb, Nassim Nicholas Není skladem
Do košíku
Recenze knih autora
Zknihydohlavy napsal/a o Antifragile
Antifragile (v češtině Antifragilita) je druhá kniha, kterou jsem přečetl od Nassima Taleba. Knihy ze série Incerto jsem nezačal číst chronologicky, jak byly napsané. Ne že by to nějak vadilo, ostatně jak Taleb sám při několika příležitostech poukázal, jeho knihy jsou poskládané fraktálně. Jednotlivé části tak není třeba číst chronologicky po sobě.
Nejen, že jsem si už na Tal... číst celéebův styl dostatečně zvykl, ale naopak mi nyní připadá i celkem zábavný. Jakkoliv se může zdát, že Taleb je namyšlený a arogantní, věřím tomu, že tímto způsobem není možné obsáhnout celou jeho osobnost. Viděl jsem s ním různé rozhovory, ve kterých jeho vystupování silně kontrastovalo s očekáváním na základě jeho knih.
Nelze shrnout, o čem to je
Podobně jako u knihy Nasadit vlastní kůži, nelze ani zde jednoduše shrnout obsah knihy v několika málo větách či odstavcích. Naštěstí to není dané tím, že mi uniká nějaké základní pochopení základních myšlenek v knize, ale čistě proto, jak ostatně Taleb sám uvedl, že není jeho záměrem, aby bylo možné knihu tímto způsobem shrnout. S ohledem na to se místo obecného souhrnu zaměřím na nějaké klíčové myšlenky, které jsem si z knihy odnesl.
Co je antifragilní?
Antifragilita jako opak fragility či křehkosti (přičemž „robustnost“ je prostřední článek triády fragilní – robustní – antifragilní). Antifragilita je vlastnost hmoty, která může být popsána jako cokoliv, co získává prospěch z neuspořádanosti, volatility, chaosu a nepředvídatelnosti.
Koncept antifragility může být aplikován v řadě různých oblastí – např. v ekonomii, na zdraví a v medicíně, morální filozofii atd. Taleb dokonce tvrdí, že koncept antifragility není možné uvažovat odděleně od morálky. V tomto ohledu kniha úzce navazuje na knihu Nasadit vlastní kůži, další část Incerta, ve které se autor tomuto tématu věnuje blíže.
Lze předpovědět cokoliv?
Lidé jsou velmi špatní v předpovědích budoucnosti, protože ty jsou nemožné s ohledem na komplexnost světa, ve kterém žijeme. Náš svět, jak se zdá, utváří nepředvídatelné události (černé labutě – což je odkaz na další Talebovu knihu ze série Incerto). Autor se zde vysmívá naivním intervencionistům, kteří si myslí, že dokáží cokoliv předpovědět. Dále pak doplňuje, že raději než se snažit cokoliv předpovědět, každý na tom bude lépe, pokud se bude snažit učinit veškeré systémy méně fragilní (tj. učinit je více antifragilní).
Ze všeho nejlepší jsou možnosti
Taleb uvádí, že mnohost možností je klíčem k více antifragilním systémům, nebo dokonce, že antifragilita vzniká z mnohosti možností. Taleb z tohoto předpokladu dovozuje zajímavý závěr, a sice, že volné trhy jsou efektivní v přerozdělování zdrojů právě kvůli mnohosti možností spíše než kvůli nějaké inherentní kombinované moudrosti davu (jak věřil Hayek?).
Antifragilita ve službách zdraví
Autorovy názory se v této části knihy zdají nejvíce kontroverzní. Dává jistě smysl, že lidské tělo potřebuje v určitém rozsahu alespoň nějaké podněty či stresory, aby mohlo fungovat. Například pravidelný pohyb, cvičení atd. Líbí se mi rovněž myšlenka barebellové strategie ve vztahu ke cvičení, a to nejen pokud jde o vzpírání a mrtvý tah, ale obecně ve vztahu k jakémukoliv jinému druhu cvičení. Tak například zkuste krátkou vzdálenost sprintovat a běžet na hranici vašich možností, poté vydechnout a vyklusat a opakovat celý cyklus znovu. Tyto koncepty vychází z myšlenky hormeze, tj. představy, že škodlivá látka v malém množství je pro tělo prospěšná dokud nepřesáhne určitou mez.
Taleb tento koncept dále rozvíjí a tvrdí, že je obecně zdraví prospěšnější redukovat něco, spíše než přidávat. Pokud toto aplikujeme na zdravotnictví, je potencionálně škodlivé něco přidávat (např. medikamenty) ve snaze zlepšit některé zanedbatelné aspekty našeho zdraví (např. malé infekce atd.). Podle Taleba takové zásahy ignorují případná skrytá rizika a výměnou za to přinášejí jen velmi omezené výhody. Toto jsou asymetrie, o kterých Taleb píše. Prakticky cokoliv stojí za to uskutečnit, pouze pokud potenciální přános převažuje na potenciálními riziky (včetně těch skrytých našemu porozumění). Z této perspektivy, jakékoliv zásahy mají ze zdravotního pohledu smysl pouze v kritických případech. Pro ostatní, relativně zdravé jedince, přístup via negativa je hodný doporučení. To znamená odstraňování potenciálně škodlivých aspektů z života jedince. Taleb rovněž tvrdí, že pokud by všichni na celém světě přestali kouřit, související prospěšné zdravotní důsledky by bohatě překonaly veškeré zdravotní úspěchy dosažené jakýmikoliv medikamenty.
Nejen, že jsem si už na Tal... číst celéebův styl dostatečně zvykl, ale naopak mi nyní připadá i celkem zábavný. Jakkoliv se může zdát, že Taleb je namyšlený a arogantní, věřím tomu, že tímto způsobem není možné obsáhnout celou jeho osobnost. Viděl jsem s ním různé rozhovory, ve kterých jeho vystupování silně kontrastovalo s očekáváním na základě jeho knih.
Nelze shrnout, o čem to je
Podobně jako u knihy Nasadit vlastní kůži, nelze ani zde jednoduše shrnout obsah knihy v několika málo větách či odstavcích. Naštěstí to není dané tím, že mi uniká nějaké základní pochopení základních myšlenek v knize, ale čistě proto, jak ostatně Taleb sám uvedl, že není jeho záměrem, aby bylo možné knihu tímto způsobem shrnout. S ohledem na to se místo obecného souhrnu zaměřím na nějaké klíčové myšlenky, které jsem si z knihy odnesl.
Co je antifragilní?
Antifragilita jako opak fragility či křehkosti (přičemž „robustnost“ je prostřední článek triády fragilní – robustní – antifragilní). Antifragilita je vlastnost hmoty, která může být popsána jako cokoliv, co získává prospěch z neuspořádanosti, volatility, chaosu a nepředvídatelnosti.
Koncept antifragility může být aplikován v řadě různých oblastí – např. v ekonomii, na zdraví a v medicíně, morální filozofii atd. Taleb dokonce tvrdí, že koncept antifragility není možné uvažovat odděleně od morálky. V tomto ohledu kniha úzce navazuje na knihu Nasadit vlastní kůži, další část Incerta, ve které se autor tomuto tématu věnuje blíže.
Lze předpovědět cokoliv?
Lidé jsou velmi špatní v předpovědích budoucnosti, protože ty jsou nemožné s ohledem na komplexnost světa, ve kterém žijeme. Náš svět, jak se zdá, utváří nepředvídatelné události (černé labutě – což je odkaz na další Talebovu knihu ze série Incerto). Autor se zde vysmívá naivním intervencionistům, kteří si myslí, že dokáží cokoliv předpovědět. Dále pak doplňuje, že raději než se snažit cokoliv předpovědět, každý na tom bude lépe, pokud se bude snažit učinit veškeré systémy méně fragilní (tj. učinit je více antifragilní).
Ze všeho nejlepší jsou možnosti
Taleb uvádí, že mnohost možností je klíčem k více antifragilním systémům, nebo dokonce, že antifragilita vzniká z mnohosti možností. Taleb z tohoto předpokladu dovozuje zajímavý závěr, a sice, že volné trhy jsou efektivní v přerozdělování zdrojů právě kvůli mnohosti možností spíše než kvůli nějaké inherentní kombinované moudrosti davu (jak věřil Hayek?).
Antifragilita ve službách zdraví
Autorovy názory se v této části knihy zdají nejvíce kontroverzní. Dává jistě smysl, že lidské tělo potřebuje v určitém rozsahu alespoň nějaké podněty či stresory, aby mohlo fungovat. Například pravidelný pohyb, cvičení atd. Líbí se mi rovněž myšlenka barebellové strategie ve vztahu ke cvičení, a to nejen pokud jde o vzpírání a mrtvý tah, ale obecně ve vztahu k jakémukoliv jinému druhu cvičení. Tak například zkuste krátkou vzdálenost sprintovat a běžet na hranici vašich možností, poté vydechnout a vyklusat a opakovat celý cyklus znovu. Tyto koncepty vychází z myšlenky hormeze, tj. představy, že škodlivá látka v malém množství je pro tělo prospěšná dokud nepřesáhne určitou mez.
Taleb tento koncept dále rozvíjí a tvrdí, že je obecně zdraví prospěšnější redukovat něco, spíše než přidávat. Pokud toto aplikujeme na zdravotnictví, je potencionálně škodlivé něco přidávat (např. medikamenty) ve snaze zlepšit některé zanedbatelné aspekty našeho zdraví (např. malé infekce atd.). Podle Taleba takové zásahy ignorují případná skrytá rizika a výměnou za to přinášejí jen velmi omezené výhody. Toto jsou asymetrie, o kterých Taleb píše. Prakticky cokoliv stojí za to uskutečnit, pouze pokud potenciální přános převažuje na potenciálními riziky (včetně těch skrytých našemu porozumění). Z této perspektivy, jakékoliv zásahy mají ze zdravotního pohledu smysl pouze v kritických případech. Pro ostatní, relativně zdravé jedince, přístup via negativa je hodný doporučení. To znamená odstraňování potenciálně škodlivých aspektů z života jedince. Taleb rovněž tvrdí, že pokud by všichni na celém světě přestali kouřit, související prospěšné zdravotní důsledky by bohatě překonaly veškeré zdravotní úspěchy dosažené jakýmikoliv medikamenty.
Zknihydohlavy napsal/a o Fooled by Randomness : The Hidden Role of Chance in Life and in the Markets
Kromě Prokrústova lože jsem přečetl celou sérii Incerto. I když jsem knihy četl v obráceném pořadí (ne záměrně) – od nejnovější (Nasadit vlastní kůži) jsem postupoval až k nejstarší (Fooled by Randomness). Taleb v této knize vlastně nebyl tak arogantní a nepříjemný, jak obvykle vystupuje na Twitteru nebo ve svých pozdějších dílech. To mě velmi překvapilo. Nechápejte mě špatně, pořád to ... číst celétam je, ale rozhodně ne v takové míře, jak jsem byl zvyklý. Možná i díky tomuto faktu a také díky tomu, že jsem měl přehled o dalších Talebových dílech, musím říct, že tohle se mi líbilo možná nejvíc. Musím však zdůraznit, že všechny jeho knihy stojí za to.
V knize Fooled by Randomness se lze setkat v podstatě se všemi tématy, která Taleb dále rozpracoval ve svých pozdějších dílech. Z toho vyplývá, že v této knize najdete Černé labutě, asymetrie, nelinearitu a „nasazování vlastní kůže“ – tedy hlavní témata série Incerto. Z tohoto pohledu by se kniha Fooled by Randomness dala považovat za jakýsi obecný úvod do tématu náhodnosti v našem životě.
Ne všechno je náhodné, ale rozhodně je to mnohem více náhodné, než si myslíme
Ve druhém vydání knihy autor provedl několik oprav a také několik poznámek, aby upřesnil, že základním poselstvím knihy Fooled by Randomness nebylo, že všechno je nahodilé, ale spíše to, že svět sice není celý náhodný, ale přesto je mnohem náhodnější, než si obvykle myslíme. V jedné části knihy, kterou sám autor označil za nejméně originální, Taleb shrnuje, k jakým předsudkům jsme my, lidé, náchylní. Z toho pak vychází jedna z hlavních premis prezentovaných v knize – naše emoce a vrozená lidská přirozenost nás vedou k tomu nechat se zmást nahodilostí. Kvůli tomu nikdy nebudeme schopni jednat zcela racionálně, což také opravdu není něco tak žádoucího. Kdybychom byli zcela racionální, pravděpodobně bychom nebyli schopni efektivně činit žádná rozhodnutí a následně ani přežít. Jak říká autor, nebyli jsme stvořeni k tomu, abychom porozuměli světu, ale spíše k tomu, abychom unikali nebezpečí a rozmnožovali se. Naše předpoklady nechat se zmást nahodilostí jsou však v pořádku, dokud si je uvědomujeme. Nebo alespoň dokud se nenecháme zaslepit vlastní nadutostí. Historie však ukazuje, že to vůbec není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Taleb představuje řadu postav, skutečných i fiktivních, které vybouchly (zkrachovaly) právě kvůli zaslepenosti vůči roli, kterou v našich životech hraje náhoda.
Je asi pravda, že lidé, včetně mě, mají tendenci přičítat své úspěchy určitým schopnostem, zatímco neúspěchy spíše smůle. Možná by z toho všeho mělo vyplynout poselství, abychom si přestali něco nalhávat a začali si připouštět, že náhoda hraje v našich životech mnohem větší roli. (Další vynikající knihou na toto téma je Outliers od Malcolma Gladwella).
Přemýšlejte o multiverzu všech možností
Taleb tvrdí, že užitečným způsobem, jak přemýšlet o pravděpodobnosti a náhodě v životě, je uvažovat také o událostech, které se nestaly. Ačkoli to může znít kontraintuitivně, ve skutečnosti to dává velký smysl. Souvisí to s tzv. klamem přeživších, tedy s naší tendencí přemýšlet o historii, respektive o minulých událostech, v kontextu toho, co se v naší realitě stalo. Tímto způsobem můžeme oslavovat vítěze, kteří možná jen těžili z náhody, a zaměňovat jejich štěstí za jejich schopnosti. A je to ještě horší. Někdy mohou být díky náhodě těmito vítězi i lidé podstupující pošetilá rizika, kteří by ve většině alternativních vesmírů pravděpodobně skončili na mizině. Jsme však odkázáni považovat to, „co se stalo“, za jedinou věc, která se počítá. Je to jednoduše proto, že „dáváme přednost viditelnému, zakotvenému, osobnímu, vyprávěnému, hmatatelnému a pohrdáme abstraktním“.
Pomáhá nám zahrnout do našeho pohledu na svět to, co Taleb nazývá ergodicitou – tedy konvergenci k dlouhodobým vlastnostem v dlouhodobém horizontu. Jinými slovy, čím déle něco děláme znovu a znovu, tím je pravděpodobnější, že výsledek bude podobný. Otázkou je, zda k takové konvergenci nutně musí docházet vždy v průběhu života člověka. A odpověď zní, alespoň si to myslím, že je samozřejmě možné, že tomu tak nebude. Proto se může ukázat, že extrémně riziková (investiční) strategie je úspěšná a krach nemusí přijít. V takových případech máme obvykle tendenci označovat tyto lidi za úspěšné. Taleb tím chtěl asi říct, že je třeba se nad tím zamyslet kritičtěji a řádně zohlednit roli štěstí a náhody.
Na to navazuje, jak autor opakuje v celé sérii Incerto, že není ve své podstatě nic špatného (možná pošetilého, to ano) na tom, když člověk podstupuje neopodstatněné riziko, pokud se nevystavuje negativním účinkům Černých labutí a neriskuje při tom vše (viz dále Černá labuť), nebo pokud tak nečiní bez nasazování vlastní kůže (viz dále Nasadit vlastní kůži). A naopak, může mít smysl podstoupit asymetrické riziko za účelem využít pozitivní Černé labutě (viz dále Antifragilita).
V knize Fooled by Randomness se lze setkat v podstatě se všemi tématy, která Taleb dále rozpracoval ve svých pozdějších dílech. Z toho vyplývá, že v této knize najdete Černé labutě, asymetrie, nelinearitu a „nasazování vlastní kůže“ – tedy hlavní témata série Incerto. Z tohoto pohledu by se kniha Fooled by Randomness dala považovat za jakýsi obecný úvod do tématu náhodnosti v našem životě.
Ne všechno je náhodné, ale rozhodně je to mnohem více náhodné, než si myslíme
Ve druhém vydání knihy autor provedl několik oprav a také několik poznámek, aby upřesnil, že základním poselstvím knihy Fooled by Randomness nebylo, že všechno je nahodilé, ale spíše to, že svět sice není celý náhodný, ale přesto je mnohem náhodnější, než si obvykle myslíme. V jedné části knihy, kterou sám autor označil za nejméně originální, Taleb shrnuje, k jakým předsudkům jsme my, lidé, náchylní. Z toho pak vychází jedna z hlavních premis prezentovaných v knize – naše emoce a vrozená lidská přirozenost nás vedou k tomu nechat se zmást nahodilostí. Kvůli tomu nikdy nebudeme schopni jednat zcela racionálně, což také opravdu není něco tak žádoucího. Kdybychom byli zcela racionální, pravděpodobně bychom nebyli schopni efektivně činit žádná rozhodnutí a následně ani přežít. Jak říká autor, nebyli jsme stvořeni k tomu, abychom porozuměli světu, ale spíše k tomu, abychom unikali nebezpečí a rozmnožovali se. Naše předpoklady nechat se zmást nahodilostí jsou však v pořádku, dokud si je uvědomujeme. Nebo alespoň dokud se nenecháme zaslepit vlastní nadutostí. Historie však ukazuje, že to vůbec není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Taleb představuje řadu postav, skutečných i fiktivních, které vybouchly (zkrachovaly) právě kvůli zaslepenosti vůči roli, kterou v našich životech hraje náhoda.
Je asi pravda, že lidé, včetně mě, mají tendenci přičítat své úspěchy určitým schopnostem, zatímco neúspěchy spíše smůle. Možná by z toho všeho mělo vyplynout poselství, abychom si přestali něco nalhávat a začali si připouštět, že náhoda hraje v našich životech mnohem větší roli. (Další vynikající knihou na toto téma je Outliers od Malcolma Gladwella).
Přemýšlejte o multiverzu všech možností
Taleb tvrdí, že užitečným způsobem, jak přemýšlet o pravděpodobnosti a náhodě v životě, je uvažovat také o událostech, které se nestaly. Ačkoli to může znít kontraintuitivně, ve skutečnosti to dává velký smysl. Souvisí to s tzv. klamem přeživších, tedy s naší tendencí přemýšlet o historii, respektive o minulých událostech, v kontextu toho, co se v naší realitě stalo. Tímto způsobem můžeme oslavovat vítěze, kteří možná jen těžili z náhody, a zaměňovat jejich štěstí za jejich schopnosti. A je to ještě horší. Někdy mohou být díky náhodě těmito vítězi i lidé podstupující pošetilá rizika, kteří by ve většině alternativních vesmírů pravděpodobně skončili na mizině. Jsme však odkázáni považovat to, „co se stalo“, za jedinou věc, která se počítá. Je to jednoduše proto, že „dáváme přednost viditelnému, zakotvenému, osobnímu, vyprávěnému, hmatatelnému a pohrdáme abstraktním“.
Pomáhá nám zahrnout do našeho pohledu na svět to, co Taleb nazývá ergodicitou – tedy konvergenci k dlouhodobým vlastnostem v dlouhodobém horizontu. Jinými slovy, čím déle něco děláme znovu a znovu, tím je pravděpodobnější, že výsledek bude podobný. Otázkou je, zda k takové konvergenci nutně musí docházet vždy v průběhu života člověka. A odpověď zní, alespoň si to myslím, že je samozřejmě možné, že tomu tak nebude. Proto se může ukázat, že extrémně riziková (investiční) strategie je úspěšná a krach nemusí přijít. V takových případech máme obvykle tendenci označovat tyto lidi za úspěšné. Taleb tím chtěl asi říct, že je třeba se nad tím zamyslet kritičtěji a řádně zohlednit roli štěstí a náhody.
Na to navazuje, jak autor opakuje v celé sérii Incerto, že není ve své podstatě nic špatného (možná pošetilého, to ano) na tom, když člověk podstupuje neopodstatněné riziko, pokud se nevystavuje negativním účinkům Černých labutí a neriskuje při tom vše (viz dále Černá labuť), nebo pokud tak nečiní bez nasazování vlastní kůže (viz dále Nasadit vlastní kůži). A naopak, může mít smysl podstoupit asymetrické riziko za účelem využít pozitivní Černé labutě (viz dále Antifragilita).
Chvíli mi trvalo, než jsem se touto knihou prokousal, protože je místy dost odborná, a i když Taleb často doporučuje, že některé části může neodborný čtenář přeskočit, nemohl jsem se přinutit, abych tuto radu skutečně poslechl a odborné části přesto přelouskal.
Talebův styl
Po přečtení jiných knih od Nassima Taleba, Nasadit vlastní kůži a Antifragilita, jsem měl do... číst celécela dobrou představu o tom, do čeho jdu. Taleb někdy opravdu působí jako poněkud nepříjemný chlapík, ale nějak jsem se s tím smířil a přijal to jako fakt.
Četl jsem druhé vydání Černé labutě, které vyšlo s poněkud dlouhou postscriptovou esejí připojenou k původnímu textu. V ní Taleb rozvádí některé koncepty představené v knize a také poskytuje zajímavý vhled do dění po vydání prvního vydání Černé labutě a následného finančního krachu v letech 2007-2008. Svým charakteristickým stylem stručně popisuje své křížové tažení proti ekonomům a „prázdným kravaťákům“ (a jejich křížové tažení proti němu).
Postskriptová esej a její obsah je předzvěstí vydání jeho pozdější knihy – Antifragility – která byla poprvé představena v roce 2012. V knize Antifragilita se Nassim Taleb dále podrobně zabývá myšlenkami souvisejícími s konceptem Černé labutě, které stručně představil ve své postskriptovém eseji ke knize Černá labuť (konkrétně konvexní vs. konkávní uspořádání záležitostí, aby se člověk mohl „obrnit“ proti negativním Černým labutím a lépe těžit z výhod pozitivních Černých labutí).
Musím říci, že Černá labuť je velmi poutavé čtení a tento koncept zavedený do světa pravděpodobnosti, alespoň podle mých znalostí, je rozhodně něco nového. Intelektuálně podnětné myšlenky jsou někdy (velmi často) podávány v možná až zbytečně vychloubačném a arogantním balení (např. Talebova retrospektiva do vlastního mládí v Libanonu, kdy se účastnil jakýchsi nepokojů apod.) Ale jak už jsem psal výše, smířil jsem se s tím. Asi to patří k Talebovu velmi specifickému kouzlu.
Co je to Černá Labuť?
Od vydání knihy se pojem „Černá labuť“, označující epistemologicky nepředvídatelnou (zejména pro některé lidi – jak říká Taleb – především ekonomy a „experty“) událost velkých následků, stal poněkud obecným termínem popisujícím vysoce nepravděpodobné události. Lidé, média apod. si zvykli tímto termínem označovat události, jejichž výskyt většina lidí neočekávala – např. finanční krize, nebo dokonce pandemie Covid-19 . Bylo zábavné sledovat, jak se Taleb k těmto případům používání termínu Černá labuť staví svým specifickým způsobem, a křičí (někdy doslova), že pandemie Covid-19 nebyla Černou labutí, protože existovali lidé (samozřejmě včetně něj), kteří ji předvídali.
Chápu, že nelze vědomě přehlížet jakoukoli negativní událost (nebo riziko s ní spojené) s potenciálně nízkou, avšak nenulovou, pravděpodobností výskytu, a poté, co k ní dojde, ji prohlásit za Černou labuť a používat to jako výmluvu. Stále mě však trochu mate jak do sebe zapadá tvrzení, že Černá labuť je subjektivní jev vzhledem k individuálnímu očekávání člověka, které pramení z neúplných znalostí a jejich nedostatku, a zároveň pak další tvrzení, že například pandemie Covid-19 nebyla Černou labutí. Zvláště poté, co Taleb výslovně uvádí, že útok z 11. září nebyl Černou labutí pro teroristy, ale zcela jistě ano pro lidi nacházející se ve dvojčatech. Podle stejné logiky by pandemie Covid-19 mohla být Černou labutí pro ty, kteří neměli nejmenší tušení, že se něco takového stane. Samozřejmě můžeme teoretizovat, zda by někdo takový mohl mít ve skutečnosti právo na takový názor, vzhledem k tomu, že historie lidstva je plná strašlivých pandemií. A přesto se mohlo stát, že někteří lidé skutečně považovali novou pandemii za něco, co se již nemůže stát (viz odkaz na Harariho knihu Homo deus). Neexistuje zkrátka způsob, jak prohlásit nějakou událost objektivně za Černou labuť, protože zatímco pro někoho je tatáž událost neočekávaná, jiní ji očekávat mohou.
Z Mediokristánu do Extremistánu
Domnívám se však, že smyslem knihy není polemizovat o tom, co je a co není černá labuť vzhledem ke konkrétním perspektivám pozorovatelů, ale spíše přijmout fakt, že jednoduše existují události, které většina z nás zaregistruje jako Černé labutě a často jsme k nim slepí. Tato slepota vůči Černým labutím, jak tvrdí Taleb, může dokonce vycházet ze samotné naší povahy. Je to proto, že my lidé máme tendenci zaměřovat se spíše na to, co známe, i když je to bezvýznamné, než na to, co neznáme (tj. klást důraz na známé na úkor neznámého). Tato vlastnost se při pozorování z odstupu stává velmi ironickou, neboť právě události, které jsme nečekali, utvářely naše dějiny. Také velká část takových událostí velkého významu, tvrdí Taleb, je mnohem více náhodná, než si myslíme. Je také v naší lidské povaze nacházet ve všem jisté zákonitosti. Dokonce i tam, kde vůbec nemusí být. Zpětné hodnocení událostí nás vede k přesvědčení, že svět je méně náhodný, než ve skutečnosti je.
Pro účely demonstrace některých svých konceptů zavádí Taleb dvě hypotetické země – Mediokristán a Extremistán. Ty se liší závažností důsledků událostí s nízkou pravděpodobností. V Mediokristánu mají události s velmi nízkou pravděpodobností, tj. ty, které se odchylují od průměru, obvykle velmi malý dopad, zatímco v Extremistánu mají tytéž události s nízkou pravděpodobností (Černé labutě) obvykle závažné důsledky a tvoří velmi významnou část průměru.
V návaznosti na globalizaci dnešního světa a vzestup internetu Taleb tvrdí, že v našich životech dochází k posunu z Mediokristánu do Extremistánu. To znamená, že se již nemůžeme spoléhat na to, že události s nízkou pravděpodobností nebudou mít žádné nebo jen malé následky. Často se ocitáme v prostředí, kde vítěz bere vše (vezměme si např. technologickou start-upovou scénu, působení venture-kapitálových fondů apod.). Jinými slovy, extrémy mají tendenci ovládat náš svět a lze očekávat, že v budoucnu tomu tak bude ještě více. S ohledem na to je Talebovým poselstvím mít se na pozoru před touto dynamikou, snížit svoji expozici vůči negativním Černým labutím a na druhé straně zvýšit expozici vůči pozitivním Černým labutím. Nebo možná jen nevystavovat se negativním Černým labutím na úkor ostatních – to je hlavně téma pozdějších Talebových knih, zejména knihy Nasadit vlastní kůži.
Co dál?
Shrnuto a podtrženo, pokud kniha vůbec lze shrnout, a vyjádřeno poněkud vulgárněji, myslím, že poselství knihy by se dalo shrnout takto: Naše předpovědi ve světě Extremistánu stojí za ho**o, raději se proto zamysleme nad tím, co můžeme udělat pro to, abychom zlepšili naši pozici, až přijde další Černá labuť.
Na toto konto si dovolím na závěr uvést citát z knihy: „Často se nám říká, že my lidé máme sklony k optimismu a že nám to prý prospívá. […] Máme dostatek důkazů, které potvrzují, že my lidé jako druh máme skutečně mimořádně štěstí. […] To, že jsme se sem dostali náhodou, neznamená, že bychom měli i nadále podstupovat stejná rizika. […] Hráli jsme ruskou ruletu, teď s tím přestaňme a dejme se do pořádné práce.“
Talebův styl
Po přečtení jiných knih od Nassima Taleba, Nasadit vlastní kůži a Antifragilita, jsem měl do... číst celécela dobrou představu o tom, do čeho jdu. Taleb někdy opravdu působí jako poněkud nepříjemný chlapík, ale nějak jsem se s tím smířil a přijal to jako fakt.
Četl jsem druhé vydání Černé labutě, které vyšlo s poněkud dlouhou postscriptovou esejí připojenou k původnímu textu. V ní Taleb rozvádí některé koncepty představené v knize a také poskytuje zajímavý vhled do dění po vydání prvního vydání Černé labutě a následného finančního krachu v letech 2007-2008. Svým charakteristickým stylem stručně popisuje své křížové tažení proti ekonomům a „prázdným kravaťákům“ (a jejich křížové tažení proti němu).
Postskriptová esej a její obsah je předzvěstí vydání jeho pozdější knihy – Antifragility – která byla poprvé představena v roce 2012. V knize Antifragilita se Nassim Taleb dále podrobně zabývá myšlenkami souvisejícími s konceptem Černé labutě, které stručně představil ve své postskriptovém eseji ke knize Černá labuť (konkrétně konvexní vs. konkávní uspořádání záležitostí, aby se člověk mohl „obrnit“ proti negativním Černým labutím a lépe těžit z výhod pozitivních Černých labutí).
Musím říci, že Černá labuť je velmi poutavé čtení a tento koncept zavedený do světa pravděpodobnosti, alespoň podle mých znalostí, je rozhodně něco nového. Intelektuálně podnětné myšlenky jsou někdy (velmi často) podávány v možná až zbytečně vychloubačném a arogantním balení (např. Talebova retrospektiva do vlastního mládí v Libanonu, kdy se účastnil jakýchsi nepokojů apod.) Ale jak už jsem psal výše, smířil jsem se s tím. Asi to patří k Talebovu velmi specifickému kouzlu.
Co je to Černá Labuť?
Od vydání knihy se pojem „Černá labuť“, označující epistemologicky nepředvídatelnou (zejména pro některé lidi – jak říká Taleb – především ekonomy a „experty“) událost velkých následků, stal poněkud obecným termínem popisujícím vysoce nepravděpodobné události. Lidé, média apod. si zvykli tímto termínem označovat události, jejichž výskyt většina lidí neočekávala – např. finanční krize, nebo dokonce pandemie Covid-19 . Bylo zábavné sledovat, jak se Taleb k těmto případům používání termínu Černá labuť staví svým specifickým způsobem, a křičí (někdy doslova), že pandemie Covid-19 nebyla Černou labutí, protože existovali lidé (samozřejmě včetně něj), kteří ji předvídali.
Chápu, že nelze vědomě přehlížet jakoukoli negativní událost (nebo riziko s ní spojené) s potenciálně nízkou, avšak nenulovou, pravděpodobností výskytu, a poté, co k ní dojde, ji prohlásit za Černou labuť a používat to jako výmluvu. Stále mě však trochu mate jak do sebe zapadá tvrzení, že Černá labuť je subjektivní jev vzhledem k individuálnímu očekávání člověka, které pramení z neúplných znalostí a jejich nedostatku, a zároveň pak další tvrzení, že například pandemie Covid-19 nebyla Černou labutí. Zvláště poté, co Taleb výslovně uvádí, že útok z 11. září nebyl Černou labutí pro teroristy, ale zcela jistě ano pro lidi nacházející se ve dvojčatech. Podle stejné logiky by pandemie Covid-19 mohla být Černou labutí pro ty, kteří neměli nejmenší tušení, že se něco takového stane. Samozřejmě můžeme teoretizovat, zda by někdo takový mohl mít ve skutečnosti právo na takový názor, vzhledem k tomu, že historie lidstva je plná strašlivých pandemií. A přesto se mohlo stát, že někteří lidé skutečně považovali novou pandemii za něco, co se již nemůže stát (viz odkaz na Harariho knihu Homo deus). Neexistuje zkrátka způsob, jak prohlásit nějakou událost objektivně za Černou labuť, protože zatímco pro někoho je tatáž událost neočekávaná, jiní ji očekávat mohou.
Z Mediokristánu do Extremistánu
Domnívám se však, že smyslem knihy není polemizovat o tom, co je a co není černá labuť vzhledem ke konkrétním perspektivám pozorovatelů, ale spíše přijmout fakt, že jednoduše existují události, které většina z nás zaregistruje jako Černé labutě a často jsme k nim slepí. Tato slepota vůči Černým labutím, jak tvrdí Taleb, může dokonce vycházet ze samotné naší povahy. Je to proto, že my lidé máme tendenci zaměřovat se spíše na to, co známe, i když je to bezvýznamné, než na to, co neznáme (tj. klást důraz na známé na úkor neznámého). Tato vlastnost se při pozorování z odstupu stává velmi ironickou, neboť právě události, které jsme nečekali, utvářely naše dějiny. Také velká část takových událostí velkého významu, tvrdí Taleb, je mnohem více náhodná, než si myslíme. Je také v naší lidské povaze nacházet ve všem jisté zákonitosti. Dokonce i tam, kde vůbec nemusí být. Zpětné hodnocení událostí nás vede k přesvědčení, že svět je méně náhodný, než ve skutečnosti je.
Pro účely demonstrace některých svých konceptů zavádí Taleb dvě hypotetické země – Mediokristán a Extremistán. Ty se liší závažností důsledků událostí s nízkou pravděpodobností. V Mediokristánu mají události s velmi nízkou pravděpodobností, tj. ty, které se odchylují od průměru, obvykle velmi malý dopad, zatímco v Extremistánu mají tytéž události s nízkou pravděpodobností (Černé labutě) obvykle závažné důsledky a tvoří velmi významnou část průměru.
V návaznosti na globalizaci dnešního světa a vzestup internetu Taleb tvrdí, že v našich životech dochází k posunu z Mediokristánu do Extremistánu. To znamená, že se již nemůžeme spoléhat na to, že události s nízkou pravděpodobností nebudou mít žádné nebo jen malé následky. Často se ocitáme v prostředí, kde vítěz bere vše (vezměme si např. technologickou start-upovou scénu, působení venture-kapitálových fondů apod.). Jinými slovy, extrémy mají tendenci ovládat náš svět a lze očekávat, že v budoucnu tomu tak bude ještě více. S ohledem na to je Talebovým poselstvím mít se na pozoru před touto dynamikou, snížit svoji expozici vůči negativním Černým labutím a na druhé straně zvýšit expozici vůči pozitivním Černým labutím. Nebo možná jen nevystavovat se negativním Černým labutím na úkor ostatních – to je hlavně téma pozdějších Talebových knih, zejména knihy Nasadit vlastní kůži.
Co dál?
Shrnuto a podtrženo, pokud kniha vůbec lze shrnout, a vyjádřeno poněkud vulgárněji, myslím, že poselství knihy by se dalo shrnout takto: Naše předpovědi ve světě Extremistánu stojí za ho**o, raději se proto zamysleme nad tím, co můžeme udělat pro to, abychom zlepšili naši pozici, až přijde další Černá labuť.
Na toto konto si dovolím na závěr uvést citát z knihy: „Často se nám říká, že my lidé máme sklony k optimismu a že nám to prý prospívá. […] Máme dostatek důkazů, které potvrzují, že my lidé jako druh máme skutečně mimořádně štěstí. […] To, že jsme se sem dostali náhodou, neznamená, že bychom měli i nadále podstupovat stejná rizika. […] Hráli jsme ruskou ruletu, teď s tím přestaňme a dejme se do pořádné práce.“
Naposledy prohlédnuté
Vyzvednutí zásilky kdekoliv v ČR
Sledujte nás:
