Pro mě je nejvýstižnějsí popis knihy ala stary vtip/nevtip:
Potká kyblíček želvu a říka: ,,Želvo, želvo, kolik je hodin?” Želva vytáhne teploměr a říka: ,,Je čtvrtek.” ,,To je jedno, ja stejně nekouřím…”
Někdo žánr určitě ocení, já jsem se ale do knížky nemohla ponořit, protože přílišná absurdita mi nedala zapomenout, že je to ,,jen" čtení.
,,... číst celé...a zastřihl si našikmo koutky svých málo výrazných víček, aby vypadal tajemněji. Musel to často opakovat, protože víčka rychle dorůstala.”
,,...a nerez příbor se střenkami s ažurou, v nichž bylo pro štěstí vždy mezi dvěma foliemi z plexiskla po jednom vycpaném sluníčku sedmitečném.”
,,Když dorazili k samému okraji kluziště, zařadili se za sebe, aby uvolnili cestu čističům, kteří, protože neměli žádnou naději, že v obrovské hromadě obětí najdou něco jiného než bezcenné zbytky lidských jedinců, se vyzbrojili škrabadly, aby mohli odklidit všechny, co zůstali ležet, a ujížděli s nimi k otvorům na ohrabky za zpěvu hymny Molitoru…”
,,Jak se to dělá?” ,,Následujícím způsobem: Vemte klobásu a bez ohledu na to, ze křičí, ji stáhněte z kůže.”
Jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četla. Vlastně mě docela mrzí, že jsem ji nečetla dřív a pak znovu nyní, abych měla srovnání sama se sebou a svým pohledem na ni. Jako ve velké většině knih, tak i tady, se setkáváme s ústředním tématem láska, přátelství a smrt. Ovšem v této knize je vše popisováno velmi specificky, nestandartně a jinak. Jasný surrealismus ve své plné podobě... číst celé. Co mi během čtení pořád běželo v hlavě, je slovo ABSURDNOST. Autor s ní ale skvěle pracoval a předal podle mě čtenáři vše, co zamýšlel. K přečtení doporučuji, věřím, že jste nic takového ještě nečetli (pokud už jste ji tedy dááávno nečetli 😊).
Vian byl a zůstává jedním z mých nejoblíbenějšíchautorů: vždy mě bavily jeho literární fantazie a když jsem teď po deseti letech znovu zhltla Pěnu dní uvědomuji, že se můj postoj k tomuto textu nezměnil. Stále s nadšením hledám sebemenší slovní hříčku, sebemenší komickou situaci, nejmenší vynález tohoto génia surrealismu, tohoto „literárního Picassa“, který stejně jako velký malíř, jeho... číst celéž obraz musí být dešifrován, interpretován, analyzován, neváhá šokovat až na pokraj absurdna.
Boris Vian, ale správně jde o dílo publikováno pod pseudonymem Vernon Sullivan. Toto dílo se diametrálně liší od jeho francouzských románů. Tady opět jako v U mrtvých na barvě kůže nesejde jde o téma rasismu. Konkrétně náš hrdina je opět sice běloch, ale černošské krve. Je to znepokojivé čtení, mnohdy brutální s jakousi bestiální energií. Tento zvířecí instinkt číhající uvnitř každé byt... číst celéosti je připraven udělat cokoliv, aby uklidnil hněv, smutek, frustraci. Tady hrdinu žene kupředu pomsta. Autor chce abychom se v historickém období poznamenaném antisemitismem podívali zpříma do temnoty nekompromisního světa a odsoudili rasismus ve všech jeho podobách.
Krátký román, temný, velmi temný, ale se závěrem plným ironie, který staví svého hrdinu tváří v tvář absurditě vlastních činů, posedlý strachem z odhalení. Není to moje oblíbená kniha od Viana. Ale velice nadčasová, když přihlédneme k tomu, v jaké době byla napsána. Dan, náš hrdina má bílou pleť, ale původem je černý, ač už ten jeho předek není na něm vidět. Celá jeho existence spočívá ... číst celéna tomto tajemství. Toto se u Viana ostatně často opakuje, tedy chci říci u Vernona Sullivana. Tyto skandální stránky, kde násilí a erotika dostávají volný průchod, nás vedou do hlubin šílenství bytosti, která se již nepoznává a kterou společenský tlak od ní nenávratně odloučil. Jakýsi vnitřní výbuch, který ho dožene k vraždě.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem se do této knihy začetla. A poté už vše tak plynulo, že jsem najednou knihu dočetla, ani nevím jak. Všechno to začíná tím, že Amadis Dudu čeká na metro, ale vždy mu ujede a potom když jednoho chytí, je jediným pasažérem, pak není jasné, jak se ocitne v poušti a vede stavební četu železnice. Popravdě se vůbec nejedná o Peking a už vůbec ne o podzim – ale p... číst celéouze o muže, který zmeškal autobus a skončí uprostřed pouště na kolejích. Absurdní, surrealistické, sarkastické, vtipné. Prostě Vian! Nelze ho nemilovat.
Že prý "nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán"?? To snad ani ne! Vůbec nic mi to neříkalo. Emoce = 0, příběh =2*, celkem hodnotím docela jako ztrátu času. Má to nějakou tu francouzsky-absurdní atmosféru, která mi ale většinou taky nic moc neříká. Ta je tu docela hmatatelná. Nevím, jak to dělají, že někteří ti francouzští autoři jsou "tak francouzští", až to z toho kape... číst celé. Nejsem ani fanoušek surrealismu. Aspoň ale, že je to krátké. Líbilo se mi (dá-li se to tak říct) Naplivu na vaše hroby, ale v Pěně dní jsem se úspěšně míjela s myšlenkami autora. Dala bych nějaké 2,5 hvězdičky, což nejde, tak zaokrouhluji na 3*, ale je to slabá trojka. Možná by to spíš odpovídalo tomu slovnímu hodnocení It´s OK, ale na ty 2 mi to zas připadá málo.
První věc, kterou jsme od Viana četla a asi ji ničím u mě nepřekonal. Troška absurdna, troška ulítnuté zasněné představivosti, troška krutosti, ironie, humoru. Příběh psychiatra Jacquemorta a Clémentine. Jacquemort je ve městě nový a jeho pacientka Clem, matka trojčat, která ke svým dětem cítí lásku, která se stane majetnickou a posedlou. Témata rozvinutá v tomto románu - otázky o nevěd... číst celéomí každého člověka se nebezpečně blíží surrealismu. Mně trošku připomínal i Jakuba fatalistu od Diderota. Jak každá příčina měla svůj následek. A jak vyděšená matka ve všem viděla příčinu smrti svých dětí. I v pohybu mravenců. Poslední jeho román a mně to tak mrzí, protože si nedokážu ani domyslet, s čím dalším by přišel.
Pěna dní je kultovní kniha. Je to mix novodobé historie (posedlých Sartrem bylo tolik Chucků, až běda), romantického příběhu, ohromné tragédie a nějakého temného koutku v mozku vyšinutého Viana. Že prý psal, co chtěl číst v knihách jiných. Psal, aby zahnal nudu v monotónní práci. Psal, aby inspiroval spousty dalších. A díky bohu, že psal, protože občas potřebujeme číst trochu toho šílen... číst celéství, té hravosti, té neomezené fantazie.
Kniha je opravdu zajímavá, některé pasáže bude ale čtenář určitě číst několikrát, hlavně třeba konkrétně pasáž o zastřihávání víček, protože ta mě opravdu hodně zmátla. Na druohou stranu, kkdyž se vám do knihy podaří ponořit, určitě objevíte, o čem kniha vlastně je. O lidské touze s někým sdílet život a také o lidské touze vlastnit nějaký majetek, kterou má prostě každý člověk, aspoň po... číst celédle mě tedy.
O této knize a o tomto autorovi jsem se dozvěděl poprvé v tomto roce z knižních videí. Předtím jsem neměl vůbec žádné povědomí, že by tento autor existoval. Kniha mne lákala, a tak jsem se pustil do čtení. Musím říci, že se mi kniha líbila a přečetl jsem jí během jednoho dne. Styl vyprávění byl zajímavý, v knize se vyskytují magické prvky, romantika, zajímavé vynálezy, dočteme se o něko... číst celélika receptech na přípravu jídla, příběh je prostoupený hudbou, cítíme melancholickou atmosféru. Zajímavé je, že Colin – hlavní postava příběhu, nemá rád práci a projde si řadou zajímavých zaměstnání. V knize se také řeší tématika práce. Když se kniha blíží k závěru, tak to nabírá větší napětí. Se závěrem knihy mám trochu problém. Nepochopil jsem poslední kapitolu, co chtěl autor závěrem vyjádřit. Nad tím se musím ještě zamyslet. Knihu hodnotím na 100 %.
Kniha je také pěkně zpracovaná po grafické stránce. Kniha obsahuje fotografie a také fond písma je tučně zvýrazněn.
Na pěně dní se mi především líbí Vianova fantazie a představivost. Když dočtu jeho knihu, má to na mne takový vliv, že si zkouším představovat obyčejné věci podobně bláznivě jako on. Zkouším svou vlastní fantazii. Bez něho by mne některé věci vůbec nenapadly. Jsem ráda, že takové knihy vytvořil a nechal vydat. Vím, že zpočátku s nimi neměl úspěch, ale jsem mu opravdu vděčná, že existují... číst celé a že později je lidé začali číst a jeho sláva vzrostla. Později, ale přece. Pěna dní v sobě má krásný příběh lásky, který třeba Srdcerváč nemá. Myslím, že z toho důvodu je taky tak oblíbená a vlastně také proto, že na ni upozornil Michel Gondry svým artovým filmem.
Zjistila jsem, že Borise Viana bych si přála přečíst v originále, ve francouzštině. Bohužel, má chabá znalost jazyka mi to nedovoluje. I když si myslím, že překlad je zdařilý, problém vidím v tom, že humorné pasáže a různé posměšné narážky nevyzní tak legračně jako ve francouzštině. Tohle byl můj třetí román od Viana a asi jsem se až příliš těšila. Nepopírám, že děj mne nebavil, ale něk... číst celéteré úseky mne vyloženě rozčilovaly, nudily. Proto jsem si kladla otázku, jak celá kniha zní v originálním jazyce. Nicméně, fanouškům Vianovi představivosti mohu s klidem doporučit.
Je divná. To je asi to první, co jsem si myslela při čtení prvních vět této knihy. Je to mnoho zvláštní věcí, jeden příklad za všechny: zastřihávání víček. Asi jako většina jsem tuto větu četla několikrát dokola. Kniha je však dokonalé dílo. Ukazuje naši touhu po někom s kým můžeme sdílet úplně vše, naši touhu po majetku a to, jak k sobě člověk lidi a věci připoutá. Je to ukázka toho, ž... číst celée když máme peníze, můžeme všechno, máme všechno, ale zdraví si za ně nekoupí nikdo. Doporučuji, stojí to za to.
Příběh s prvky absurdity a existencialismu. Knížku jsem si vybrala ze seznamu povinné literatury a rozhodně nelituji. Děj je tak moc absurdní a bláznivý, že jsem zpočátku měla problém se prokousat prvními stránkami, ale nakonec si příběh Colina, Chicka a jejich partnerek získal mou přízeň. Autor se věnoval milostnému tématu, tématu smrti a nemoci a také finančních problémů. Rozhodně se... číst celé tato kniha nebude líbit všem, ale příznivcům fantasy románů určitě ano.
Pro Colina je práce největší ponížení, doposud zastával názor, že pracovat musí jen ubožáci. Co by pro svou Chloé, ale neudělal? ( To je aspoň chlap) V žádné práci však dlouho nevydrží. Dochází mu peníze, a podle toho se také mění jeho byt. Zmenšují se prostory, zdi se vlní a posunují. Chloé umírá. Colin nemá ani na důstojný pohřeb. Nakonec se chystá na sebevraždu. Jestli chcete vědět, ... číst celézda ji spáchá….přečtete si tuto knihu. Je velice zajímavá. V knize se také objevují autobiografické prvky autora. Smrt je zde komická událost.
Vian napsal Pěnu dní, když mu bylo 26 let. Z počátku se příběh zdá klasický, popisující život a lásku muže – Colina, jeho kuchaře Nikolase a jejich přítele Chicka. Postupně se všichni 3 zamilují do mladých slečen. Colin je bohatý a tak uspořádá krásnou, bohatou svatbu pro sebe a svou Chloé. Věnuje svému chudému příteli Chickovi 25 tisíc doubenzótů, aby i on se mohl oženit se svou Alise(... číst celé neteř Nikolasova). Ten však všechny peníze utratí za spisy myslitele Partra.
Colin poznává Chloe na oslavě narozenin pudla Duponta. Zamilují se do sebe a vezmou se. Snový svět lásky a krásy, kterým se obklopí, však pomalu mizí kvůli vážnému a postupujícímu onemocnění Chloe... Souběžně se odvíjí příběh lásky Chicka a Alise, který také nemá happy end... Hřejivá pohoda začátku rozhodně nekoná až do konce. Jazyk i styl moc originální... Ladislav Mrkv... číst celéička má krásný hlas, což ještě umocňuje krásu knihy.
Kniha asi nebude pro každého. Surrealismus není blízký každému člověku a někomu to může přijít hloupé a nesmyslné, ale já jsem jeden z těch lidí, kteří si vezmou Pěnu dní do ruky, ponoří se do ní a s úsměvem na rtech si vychutnávají nádherný neskutečný, bláznivě absurdní svět. Kniha mne rozněžnila, dojala a rozplakala. Je nepopsatelná, protože je tak krásně jiná, ale rozhodně vás nenech... číst celéá chladnými.
Perfektní kniha perfektního autora. Toliko symboliky a metafor na jednom místě jsem už dlouho neviděl. Krásně vystihnuta psychologie jednotlivých postav a jejich vývoj od začátku až do konce. Knihu bych si rozdělil do pěti částí, kdy každá z nich mě překvapila nečekaným (i když občas trochu tušeným) zvratem. Nemohu jinak než 5*, protože to je opravdu dílo, které stojí za přečtení. Teď j... číst celéeště honem sehnat nějaké čestné teplouše na svou svatbu.