Košík
zboží
(prázdné)
Kontakt
Účet
-
Co je českého na umění v Čechách?
András Pályi Dostupné615 Kč
Do košíku
-
Příchody
András Pályi Není skladem226 Kč
Do košíku
-
A Short Course on Topological Insulators
András Pályi Není sklademMega nabídka1 051 Kč
Do košíku
Recenze knih autora
Vojtěch Albert napsal/a o Co je českého na umění v Čechách?
Vybíral, Jindřich. Co je českého na umění v Čechách. Praha: UMPRUM, 2022. ISBN 978-80-88-308-61-4.
Překládaná kniha profesora Jindřicha Vybírala je souborem sestaveným ze statí publikovaných v nedávné době, v různých domácích a zahraničních periodikách.
Profesor J. Vybíral se řadí ke špičkám oboru a jeho bibliografie je úctyhodná. Namátkou připomeňme např. knihy Mladí m... číst celéistři, architekti ze školy Otto Vagnera, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Argo, 2002. ISBN 80 – 7203-474-X. Česká architektura na prahu moderní doby, devatenáct esejů o devatenáctém století. Praha: Argo/VŠUP, 2002. Leopold Bauer, heretik moderní architektury. Praha: Academia/Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2015. ISBN: 978-80-200-2417-6 (Academia). ISBN: 978- 80-86863-67- 2 (VŠUP). Friedrich Ohmann, objev baroku a počátky moderní architektury v Čechách. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2013. ISBN 978-80-86863-72-6. Všechna tato díla se nějakým způsobem dotýkají, případně prolínají s tématy, které nám prezentuje předkládaná kniha.
Témat, která bychom mohli pokládat za hlavní, více. Jedním ze zásadních je přiblížení tvorby zde působících architektů, kteří měli z našeho „českého“ pohledu jednu zásadní vadu, a sice tu, že hovořili německy. Dodnes jsou v našich dějinách stavitelství a architektury jakousi popelkou. Tím, že jsme je vytlačili z našeho kulturního prostředí jsme sami sebe ochudili. Na tomto poli bylo naštěstí v nedávné době učiněno nemálo záslužných pokusů o poznání jejich života a činnosti.
K nejvýraznějším z této skupiny náležel Josef Zasche, jablonecký rodák, působící v Praze. Z jeho výrazných prací zmiňme spoluautorství paláce Adria v Praze (společně s Pavlem Janákem), farního katolického kostela v Jablonci nad Nisou, starokatolického kostela tamtéž, a mohli bychom pokračovat dále. Po roce 1945 byla zničena jeho architektonická kancelář a architekt vysídlen do Německa.
Josefu Zaschemu je v knize věnován poměrně značný prostor. Za zvýšenou pozornost jistě stojí studie „Kotěra versus Zasche. Dozvíme se o nelehkém prosazování se. O nemožnosti realizovat již vypracované stavební plány, které by byly přínosem pro celou tehdejší společnost (objekty Německé části pražské univerzity) v důsledku omezenosti a malosti lidí, kteří o tom rozhodovali. Zajímavá je jistě i informace o tom, že po vzniku Československa nemohli architekti německé národnosti dosáhnout na státní zakázky, bez ohledu na své kvality. Byli prostě pro svou národnost pracovně diskriminováni. Podobným směrem se ubírá také kapitola „Němečtí architekti v Praze 1900 – 1914“.
Dalším výrazným architektem pocházejícím z našeho území byl Josef Maria Olbrich, opavský rodák (kapitola „Zrození génia z ducha perníkářské dílny, Josef Maria Olbrich a mýtus umělce po roce 1900“), jehož práci „Pavilon Vídeňské secese“ zajisté důvěrně znají návštěvníci Vídně. Za jeho největšími a nejvýraznějšími realizacemi si však musíte zajet do Darmstadtu. Jemu věnovaná kapitola nás zasvětí do legendy, která kolem něho vznikla, a jež byla do jisté míry způsobena tím, že mu byl pro aktivní tvůrčí práci vyhrazen pouze krátký čas.
Barokní princip v dějinách „architektury“ a recepce Heinricha Wölffina v Čechách se věnuje oblasti autorského práva, nebo jinak závažné otázce etiky v práci vědce. Hledá odpověď na otázku, jestli je možné přijít se stejným řešením zkoumané problematiky, když je zde někdo, kdo řešení daného problému, minimálně částečně, již vyřešil před několika lety. Následující badatel by měl tudíž závěry svého předchůdce znát, odkazovat na ně, případně s nimi polemizovávat. Pokud tak nečiní, může se jednat až o plagiát. Autor naší publikace zkoumanou problematiku vyřešil tak trochu „jako chytrá Horákyně“. Tedy tak, aby nikomu neublížil.
S obsahově podobnou problematikou se můžeme setkat v kapitole nazvané „Ohmann versus Griesbach, spor o autorské právo v roce 1897“. V tomto sporu šlo o to to, kdo je oprávněným nositelem myšlenek a plánů na výstavbu muzea v Liberci. Je to Friedrich Ohmann (vídeňský, a tak trochu i pražský architekt), nebo berlínský architekt Hans Griesbach. Spor dospěl až k soudu, který rozhodl podle práva. Z kapitoly si můžeme odnést poznatek, že i přes naši skepsi vůči Rakousku-Uhersku, musíme kladně hodnotit to, že bylo možné domoci se svých práv.
S hledáním zdroje idejí a inspirací souvisejí studie věnované českému kubismu (Český kubismus na trhu symbolických statků), nebo hledání odpovědi na otázku, kde se vzala idea podoby foyeru Národního divadla v Praze (Pocta Rafaelovi v „Chrámu znovuzrození“). Nastíněná řešení rozšiřují (nebo mohou rozšířit) obzory čtenáře. Do stejného „šuplíku“ pak náleží studie „„Česká“ versus „italská“ renesanční vila. Antonín Wiehl a Anton Barvitius a jejich mecenáši“. Svým způsobem bychom do této kategorie mohli přiřadit i studii věnovanou výstavbě kostela v Mariánských Lázních (Pravý „církevní styl“ pro lázeňské město. Kostel Nanebevzetí Panny Marie). Velmi volně pak stať „František Schmoranz mladší a recepce islámské architektury ve střední Evropě“.
V knize je celkově věnován velký prostor Fridrichu Ohmannovi, což je vzhledem k jeho významu pochopitelné. Setkat se s jeho architektonickými řešením můžeme v kapitolách věnovaným karlovarské architektuře, vídeňským parkovým úpravám a dalším oblastem. V jisté souvislosti se k těmto kapitolám řadí i kapitoly „Wagnerova škola mezi mýtem a realitou“, či „Vídeňská škola dějin umění a moderní architektura“.
Čtenářům, zabývajícím se urbanismem, lze vřele doporučit studii „Uniformita moderního světa versus genius loci. Friedrich Ohmann a Otto Wagner v soutěži“.
Obsazování míst řádných profesorů se věnuje studie „Proč se Max Dvořák nestal pražským profesorem“, jejíž náplní je popsání průběhu a výsledku konkursu jehož se účastnili Max Dvořák a Bohumil Matějka. V konkurzu nakonec zvítězil Bohumil Matějka, který se věnoval velkou měrou soupisům uměleckých děl. Oproti tomu měl Max Dvořák širší záběr, ovšem „soupisové období“ prožil také. Právě tento širší záběr mu mohl být „na škodu“, neboť jeho témata byla „české kotlině“ vzdálená. Mínus pak měl M.D. v délce pedagogické praxe. Zde měl převahu Bohumil Matějka, „plnil“ tedy tabulkově. Na stranu Bohumila Matějky převážily ramínka vah užší vztahy s „patřičnými a prospěšnými lidmi“. Svou úlohu sehrála asi i sociální situace Bohumila Matějky. Max Dvořák se později stal profesorem na Univerzitě ve Vídni. Je složité rozhodnout, kdo měl vyhrát. Jindřich Vybíral má svého jasného kandidáta. Každý, kdo se zabývá památkovou péčí zná minimálně jedno dílo Maxe Dvořáka. Tím je „Katechismus památkové péče“, který je platný i po více jak sto letech. Zatímco jméno a práce Bohumila Matějky zná dnes jen málokdo.
Knihu uzavírá studie věnující se architektuře období totality – Architektura disciplíny a mobilizace, příspěvek i interpretaci neoklasicismu stalinistické éry, pojednávající o období, které pro nás bylo velmi těžké.
Jindřich Vybíral ve své zatím poslední knize také poznatků chtivému čtenáři zprostředkuje celou plejádu myšlenek a jmen vědců, praktikujících architektů a kritiků, a to díky svému fenomenálnímu rozhledu. Tyto informace jsou obsaženy nejen ve všech dosud zmiňovaných studiích (kapitolách), ale také ve studiích v knize obsažených, jimž jsme se pro nedostatek místa nemohli věnovat.
Ne se vším, co je nám v knize předkládáno, musí čtenář nutně souhlasit. Přínosem této publikace je ale i to, že pozorného čtenáře přivede k vlastnímu názoru na přiblížená a řešená témata, a to jistě není málo…
Překládaná kniha profesora Jindřicha Vybírala je souborem sestaveným ze statí publikovaných v nedávné době, v různých domácích a zahraničních periodikách.
Profesor J. Vybíral se řadí ke špičkám oboru a jeho bibliografie je úctyhodná. Namátkou připomeňme např. knihy Mladí m... číst celéistři, architekti ze školy Otto Vagnera, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Argo, 2002. ISBN 80 – 7203-474-X. Česká architektura na prahu moderní doby, devatenáct esejů o devatenáctém století. Praha: Argo/VŠUP, 2002. Leopold Bauer, heretik moderní architektury. Praha: Academia/Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2015. ISBN: 978-80-200-2417-6 (Academia). ISBN: 978- 80-86863-67- 2 (VŠUP). Friedrich Ohmann, objev baroku a počátky moderní architektury v Čechách. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2013. ISBN 978-80-86863-72-6. Všechna tato díla se nějakým způsobem dotýkají, případně prolínají s tématy, které nám prezentuje předkládaná kniha.
Témat, která bychom mohli pokládat za hlavní, více. Jedním ze zásadních je přiblížení tvorby zde působících architektů, kteří měli z našeho „českého“ pohledu jednu zásadní vadu, a sice tu, že hovořili německy. Dodnes jsou v našich dějinách stavitelství a architektury jakousi popelkou. Tím, že jsme je vytlačili z našeho kulturního prostředí jsme sami sebe ochudili. Na tomto poli bylo naštěstí v nedávné době učiněno nemálo záslužných pokusů o poznání jejich života a činnosti.
K nejvýraznějším z této skupiny náležel Josef Zasche, jablonecký rodák, působící v Praze. Z jeho výrazných prací zmiňme spoluautorství paláce Adria v Praze (společně s Pavlem Janákem), farního katolického kostela v Jablonci nad Nisou, starokatolického kostela tamtéž, a mohli bychom pokračovat dále. Po roce 1945 byla zničena jeho architektonická kancelář a architekt vysídlen do Německa.
Josefu Zaschemu je v knize věnován poměrně značný prostor. Za zvýšenou pozornost jistě stojí studie „Kotěra versus Zasche. Dozvíme se o nelehkém prosazování se. O nemožnosti realizovat již vypracované stavební plány, které by byly přínosem pro celou tehdejší společnost (objekty Německé části pražské univerzity) v důsledku omezenosti a malosti lidí, kteří o tom rozhodovali. Zajímavá je jistě i informace o tom, že po vzniku Československa nemohli architekti německé národnosti dosáhnout na státní zakázky, bez ohledu na své kvality. Byli prostě pro svou národnost pracovně diskriminováni. Podobným směrem se ubírá také kapitola „Němečtí architekti v Praze 1900 – 1914“.
Dalším výrazným architektem pocházejícím z našeho území byl Josef Maria Olbrich, opavský rodák (kapitola „Zrození génia z ducha perníkářské dílny, Josef Maria Olbrich a mýtus umělce po roce 1900“), jehož práci „Pavilon Vídeňské secese“ zajisté důvěrně znají návštěvníci Vídně. Za jeho největšími a nejvýraznějšími realizacemi si však musíte zajet do Darmstadtu. Jemu věnovaná kapitola nás zasvětí do legendy, která kolem něho vznikla, a jež byla do jisté míry způsobena tím, že mu byl pro aktivní tvůrčí práci vyhrazen pouze krátký čas.
Barokní princip v dějinách „architektury“ a recepce Heinricha Wölffina v Čechách se věnuje oblasti autorského práva, nebo jinak závažné otázce etiky v práci vědce. Hledá odpověď na otázku, jestli je možné přijít se stejným řešením zkoumané problematiky, když je zde někdo, kdo řešení daného problému, minimálně částečně, již vyřešil před několika lety. Následující badatel by měl tudíž závěry svého předchůdce znát, odkazovat na ně, případně s nimi polemizovávat. Pokud tak nečiní, může se jednat až o plagiát. Autor naší publikace zkoumanou problematiku vyřešil tak trochu „jako chytrá Horákyně“. Tedy tak, aby nikomu neublížil.
S obsahově podobnou problematikou se můžeme setkat v kapitole nazvané „Ohmann versus Griesbach, spor o autorské právo v roce 1897“. V tomto sporu šlo o to to, kdo je oprávněným nositelem myšlenek a plánů na výstavbu muzea v Liberci. Je to Friedrich Ohmann (vídeňský, a tak trochu i pražský architekt), nebo berlínský architekt Hans Griesbach. Spor dospěl až k soudu, který rozhodl podle práva. Z kapitoly si můžeme odnést poznatek, že i přes naši skepsi vůči Rakousku-Uhersku, musíme kladně hodnotit to, že bylo možné domoci se svých práv.
S hledáním zdroje idejí a inspirací souvisejí studie věnované českému kubismu (Český kubismus na trhu symbolických statků), nebo hledání odpovědi na otázku, kde se vzala idea podoby foyeru Národního divadla v Praze (Pocta Rafaelovi v „Chrámu znovuzrození“). Nastíněná řešení rozšiřují (nebo mohou rozšířit) obzory čtenáře. Do stejného „šuplíku“ pak náleží studie „„Česká“ versus „italská“ renesanční vila. Antonín Wiehl a Anton Barvitius a jejich mecenáši“. Svým způsobem bychom do této kategorie mohli přiřadit i studii věnovanou výstavbě kostela v Mariánských Lázních (Pravý „církevní styl“ pro lázeňské město. Kostel Nanebevzetí Panny Marie). Velmi volně pak stať „František Schmoranz mladší a recepce islámské architektury ve střední Evropě“.
V knize je celkově věnován velký prostor Fridrichu Ohmannovi, což je vzhledem k jeho významu pochopitelné. Setkat se s jeho architektonickými řešením můžeme v kapitolách věnovaným karlovarské architektuře, vídeňským parkovým úpravám a dalším oblastem. V jisté souvislosti se k těmto kapitolám řadí i kapitoly „Wagnerova škola mezi mýtem a realitou“, či „Vídeňská škola dějin umění a moderní architektura“.
Čtenářům, zabývajícím se urbanismem, lze vřele doporučit studii „Uniformita moderního světa versus genius loci. Friedrich Ohmann a Otto Wagner v soutěži“.
Obsazování míst řádných profesorů se věnuje studie „Proč se Max Dvořák nestal pražským profesorem“, jejíž náplní je popsání průběhu a výsledku konkursu jehož se účastnili Max Dvořák a Bohumil Matějka. V konkurzu nakonec zvítězil Bohumil Matějka, který se věnoval velkou měrou soupisům uměleckých děl. Oproti tomu měl Max Dvořák širší záběr, ovšem „soupisové období“ prožil také. Právě tento širší záběr mu mohl být „na škodu“, neboť jeho témata byla „české kotlině“ vzdálená. Mínus pak měl M.D. v délce pedagogické praxe. Zde měl převahu Bohumil Matějka, „plnil“ tedy tabulkově. Na stranu Bohumila Matějky převážily ramínka vah užší vztahy s „patřičnými a prospěšnými lidmi“. Svou úlohu sehrála asi i sociální situace Bohumila Matějky. Max Dvořák se později stal profesorem na Univerzitě ve Vídni. Je složité rozhodnout, kdo měl vyhrát. Jindřich Vybíral má svého jasného kandidáta. Každý, kdo se zabývá památkovou péčí zná minimálně jedno dílo Maxe Dvořáka. Tím je „Katechismus památkové péče“, který je platný i po více jak sto letech. Zatímco jméno a práce Bohumila Matějky zná dnes jen málokdo.
Knihu uzavírá studie věnující se architektuře období totality – Architektura disciplíny a mobilizace, příspěvek i interpretaci neoklasicismu stalinistické éry, pojednávající o období, které pro nás bylo velmi těžké.
Jindřich Vybíral ve své zatím poslední knize také poznatků chtivému čtenáři zprostředkuje celou plejádu myšlenek a jmen vědců, praktikujících architektů a kritiků, a to díky svému fenomenálnímu rozhledu. Tyto informace jsou obsaženy nejen ve všech dosud zmiňovaných studiích (kapitolách), ale také ve studiích v knize obsažených, jimž jsme se pro nedostatek místa nemohli věnovat.
Ne se vším, co je nám v knize předkládáno, musí čtenář nutně souhlasit. Přínosem této publikace je ale i to, že pozorného čtenáře přivede k vlastnímu názoru na přiblížená a řešená témata, a to jistě není málo…
Captain Trojan napsal/a o Příchody
Toto dílo bylo impozantní knížkou, jaká člověka leccos naučí. Patří mezi mé nejoblíbenější knížky a pokud jí dáte šanci, řekl bych, že patřit bude i mezi ty vaše. Když se zaměřím na jazyk knihy Příchody, řekl bych, že je malinko náročný na plynulé přečtení knížky, což u knih jako je Příchody jistě nikoho nepřekvapí. Musím ale také říct, že to do ní prostě patří. Kdybych měl stručně pops... číst celéat děj knihy Příchody, řekl bych asi, že je malinko náročný na plynulé přečtení knížky. Dějově tedy knížka trochu zaostává, alespoň dle mého. Naše názory ale přece nemusí být stejné a vlastní zkušenost je vždy lepší než cizí, proto si určitě zkuste knihu přečíst sami.
Naposledy prohlédnuté
Vyzvednutí zásilky kdekoliv v ČR
Sledujte nás:
