Kniha Toulání po pražcích splnila přesně to, co jsem od ní čekal. Nostalgické vzpomínání na čundry, na které jsem jezdil, a stále ještě jezdím, především vlakem. Je o starých nádražích, které ač zdánlivě nevábného vzhledu, měly svoje kouzlo. Především všudypřítomné "Nádražky". Dnes už téměř vymizely, ale pamětníci potvrdí, že chybí. Nejen kvůli možnosti se najíst i napít, ale především ... číst celékvůli svému nenapodobitelnému geniu loci, kde se snadno navazovala prchavá přátelství. Krásné, snové fotografie v knize probudily zasuté vzpomínky na zašlé časy.
Jsem ze stejné skupiny jako autor - dojížděč. Ne, že bych v nádražních bufetech dojídal párky nebo dojížděl zbytek piva, které musel jiný cestující opustit, když nádražní rozhlas ohlásil odjezd jeho stojednatřicítky. Celý život jsem někam dojížděl. Od patnácti vlakem na internát, pak na kolej, i do zaměstnání. Železnice, zprvu ještě s parními lokomotivami, se mi vryla do duše nesmazatel... číst celéným způsobem. Kdybych se na ni občas nemohl podívat a projet se lokálkami, dopadl bych jako ten v knize popsaný odsunutý pan Gustav Leutelt, který zemřel pár roků po odsunu steskem po rodném kraji. A po železnici. Mám hodně velkou knihovnu, tak si musím vést seznam, abych v ní byl schopen něco najít. A když jsem zařazoval tuhle knihu, zařadil jsem ji do poezie s upřesněním železniční. Krásná kniha. Kdo jste ve věku jako já, budete z ní naměkko. Jako já.