No jsem zklamaná, asi jsem čtenářským vývojem dospěla k poznání, že nejsem povídkový typ. Většina povídek pro mě měla nezajímavý příběh, obsahovala spoustu klišé jazykových i tematických, dialogy byly takové prosté a místy až trapné. Rádoby humorné scény mi teda většinou vtipné nepřipadaly vůbec. Celý povídkový soubor pro mě zachránila poslední povídka. Markéta Pilátová se tady podle mě... číst celé opravdu perfektně zhostila tématu stárnutí. Dvě staré paní v domově důchodců si představují, jaká dobrodružství je v životě ještě čekají, v mysli cestují do Itálii a jedné z žen se vybavují vzpomínky na dobu prožitou v terezínském ghettu. Takže tato povídka se opravdu povedla, chytla mě za srdce.