Otakar Chaloupka

1935 - 2013

Recenze knih autora


Obrázek knihy
Veronika Černucká napsal/a o Příliš silné pokušení
Spíš než o klasickou detektivku jde o kriminální případ, který se snad i mohl stát. Podezřelé lze spočítat na prstech jedné ruky a tip na vraha je jako sázka do loterie. Děj není příliš komplikovaný, ale i přesto jsem knížku přečetla s chutí. Možná i díky stylu, jenž je rozhodně originální a pro detektivky neobvyklý.
Velké plus má u mě autor za to, že se nebál použít klasickou „záh... číst celéadu zamčeného pokoje,“ i když si ji trochu zjednodušil. Poslanec a docent sociologie odejde do své pracovny a po chvíli ho sekretářka najde mrtvého. Otrávil se a policisté musí v první řadě přijít na to, jakým způsobem. Ačkoliv se v místnosti nezamkl, sekretářka měla po celou dobu dveře na očích, takže ví, že do kanceláře nikdo jiný nevstoupil.
Poměrně brzy se záhada vyjasní. Řešení je logické a pro čtenáře uvěřitelné. Rozhodně vás nečekají žádné za vlasy přitažené tajné chodby, výklenky, kam se vrah schoval, nebo eskamotérské záměny osob. Způsob vraždy je jasný, nyní je na policistech, aby vypátrali pachatele. Podezřelých je sice málo, ale motiv měl každý z nich. Policisté začnou s výslechy a čtenář může přemýšlet, zda v jejich výpovědích nejsou nesrovnalosti.
Spíš než na klasické stopy klade autor důraz na psychologické pohnutky. Když to přeženu, hledání vraha je jako sázka do loterie. Vypátrat ho pomocí logiky a dedukce nejde. Prostě tipněte člověka, a buď to vyjde, nebo ne. Na konci je klasické zatčení pachatele a jeho usvědčení, ale nemohu se zbavit pocitu, že kdyby se policistům nepodařilo najít vrahova spolupachatele, neměli by v ruce vůbec nic. Vrah by trval na své nevině a oni by nemohli předložit jediný důkaz.
Z obsahového hlediska jde o slušný průměr. Co je ale hodně originální a na detektivku neobvyklé, je umělecký styl, který autor použil. Místy máte až pocit, že čtete báseň v próze, a nikoliv příběh o chladnokrevné vraždě. Autor používá metafory, básnické příměry, líčení, opakování slov či větných konstrukcí. V knížce najdete nespočet dlouhých popisů, košatá souvětí a střídání minulého a přítomného času.

Hodnocení stylu bych nechala na každém z vás. Sama za sebe říkám, že mi v detektivce nijak nevadí. Ale dokážu si představit čtenáře, který přijde o zážitek z četby jen proto, že se zapletl do sáhodlouhých souvětí, v nichž jsou nejen věty vložené, ale i přístavky a samostatně stojící větné členy oddělené čárkami. Autor si navíc libuje v závorkách, v nichž píše o věcech, které s příběhem nijak nesouvisí. Ano, chápu, že je to v rámci umění, ale je otázka, co čtenáři detektivek očekávají.
Neoddiskutovatelným faktem totiž je, že tyto dlouhé umělecké pasáže jsou na úkor příběhu. Mě zajímá, jak detektivové vypadají, ale místo toho se dozvím, jak vypadá rakvička se šlehačkou, kterou si dávají v cukrárně. Zajímá mě, jaký mají charakter, ale místo toho se dozvím, že jednomu z nich chutná pečené kuře s nudlemi a hruškovým kompotem. Není tu téměř nic o budovách a pokojích, ve kterých se děj odehrává, zato se tu detailně popisuje počasí.
Takže záleží jen na vás. Bude to zajímavá detektivka okořeněná neobvyklým, originálním stylem? Anebo nastavovaná kaše, díky které vznikl detektivní román, ačkoliv by děj vystačil sotva na novelu?
25/07/2018