Johan Fabricius

1899 - 1981

Nizozemský spisovatel Johan Fabricius se narodil v Nizozemské východní Indii, tedy v dnešní Indonésii, a je považován za jednoho z nejvýznamnějších nizozemských spisovatelů. K umění tíhl od mládí, ale nejdříve byl malířem a až později se dal na spisovatelskou dráhu. Kromě toho působil za 2. světové války v anglickém rozhlase, kde se podílel na nizozemském vysílání. Během svého života také velmi často cestoval. Některé jeho knihy pak odrážejí jeho zkušenosti z cest. Velmi často se ve svých dílech vrací do rodné Indonésie a je znám také jako autor publikací pro děti, ale nejvíce se pravděpodobně proslavil svými historickými romány. Mezi jeho díla patří například „Tajný deník čínské císařovny“, „Plavčíci kapitána Bontekoea“ nebo „Velký géz“.

Recenze knih autora


Obrázek knihy
Taková klasika a jeden z prvních románů z prostředí Číny, který se mi dostal do ruky. za prvotní kouzlo bych dala pět hvězd, bohužel čím víckrát ho čtu, tím více si všímám nesrovnalostí v historických reáliích. Ale nevadí, i tak obsahuje pasáže, které člověku utkví v paměti. A stejně většinou na konci pláču, je mi líto zrazeného eunucha a marně se snažím představit si samu sebe v téže ... číst celésituaci. Skvělá knížka, doopravdy.
27/11/2017
Obrázek knihy
Kniha je skvělá v tom, že dokáže výborně zobrazit, jak byla Čína oproti okolnímu světu zaostalá bez toho, aby docházelo k nějaké parodii nebo zesměšňování. Nebýt odkazů na rusko-japonskou válku nebo opiové války, mohli byste si klidně myslet, že se děj odehrává v hlubokém středověku. Poslední třetina se ale bohužel neskutečně táhne, postavy si ani nebudete zkoušet zapamatovat, protože b... číst celérzy zjistíte, že za chvíli opět ze scény zmizí a hlavní postava postupem času neskutečně leze na nervy. Navíc nutno podotknout, že tolik překlepů a chyb jsem v českém vydání žádné knihy snad ještě neviděl. Slušná kniha, ale nic světoborného.
31/10/2018
Obrázek knihy
Tato kniha byla pro mě objevem, protože, přiznám se, neměla jsem velké znalosti historie Nizozemska 16. stol. Místy to pro mne bylo poněkud zdlouhavé a nechápala jsem všechny historické souvislosti, ale zároveň to pro mě bylo i poučné. Tak jsem si při čtení říkala, jak je to dnes s mobily jednoduché dát někomu zprávu nebo se na něco zeptat. V 16. stol. se posílali poslové a než takový p... číst celéosel přijel s odpovědí, uplynula přečasto spousta času. Totéž co se posílání dopisů týče. Kolikrát nadáváme, že dopis nebo pohlednice přišly pozdě, ale co je to oproti 16. století?! Někdy se v různých pořadech ptají "v jaké době byste chtěl(a) žít?" Tak rozhodně ne v 15. nebo 16. století. Už jenom ta četná autodafé, tehdy tak běžná, mě děsí. Okázalé popravy kacířů, nejčastěji upálením. Španělský král Filip prý miloval růžový lesk plamenů a výkřiky odsouzenců ho podivně vzrušovaly. Žádný trest se podle něj nevyrovnal smrti v plamenech, nic nemohlo být působivější. Jedině prý pekelné bolesti způsobené ohněm mohly očistit duše otrávené kacířstvím. A semeništěm veškerého kacířství byla údajně Ženeva. Rovněž hodně postav z tohoto románu právě takto skončilo. Na hranici. Spíš na hranici než rukou kata, i když i tak móžno. Podobný osud by čekal i Velkého géze, tedy Hendrika van Brederodeho, vůdce povstání proti Španělsku. Zemřel však přirozenou smrtí a protože nepřátelé nevěřili v jeho smrt, odsoudili ho k smrti po smrti. Ovšem v každé době, do které se člověk narodí, je potřeba žít a ne pouze strach doprovází žití člověka. Ať to byla tato doba, doba druhé světové války, apod. Říkalo se tehdy: "Z čeho by žili páni inkvizitoři, kdyby si nemastili kapsy z konfiskátů? Nu což, bratři, napijem se na to, pokud pití piva ještě neplatí za hrdelní zločin a za kacířství." Nebo říkali: "My v Nizozemí máme rádi pana kardinála stejně, jako vy rád leklou rybu, co plavala celý týden břichem vzhůru ve škarpě." Ano. Dovedu si představit, jak taková ryba jistě "voněla". Ale i celková hygiena té doby byla nesmírně špatná. Kdo by si chtěl vyvětrat, tomu by dovnitř nalezly takové pachy, že by je těžko dostával ven. Jo, jo. Celý život není vlastně nic jiného než hra. Hra, ve které člověk prohrává nebo vyhrává a která končí, až si pro něho přijde zubatá. A toto platí po všechny časy.
10/04/2026