Košík
zboží
(prázdné)
Kontakt
Účet
MEGA VÝHODNÉ
-
Zmizelá Praha - Nemocnice a Sanatoria
Petr Svobodný Skladem307 Kč
Do košíku
-
Dědeček
Petr Svobodný Dostupné369 Kč
Do košíku
-
Dějiny lékařství v českých zemích
Petr Svobodný Není sklademMega nabídka722 Kč
Do košíku
-
Pražské špitály a nemocnice
Petr Svobodný Není skladem92 Kč
Do košíku
-
Historia - Medicina - Cultura
Petr Svobodný Není skladem242 Kč
Do košíku
-
Dějiny lékařství v českých zemích
Petr Svobodný Není skladem673 Kč
Do košíku
Recenze knih autora
Inka Rozsypalová napsal/a o Pozor, doktor!
Knihu jsem dostala k Vánocům a moc jsem radost neměla. Ale po přečtení jsem změnila názor.
Kniha je velice zábavná a naučná.
Taky je skvělé jak je to celé v sedmi dnech :).
Je to určitě dobrý dárek jak pro děti tak pro dospělé.
co si z knihy odnesete: vědomosti, smích a vykoukané oči protože jsou malé písmenka😂........
je toho hodně.
Určitě doporučuji!**br*... číst celé*přečtěte si! přečtěte si! přečtěte si! přečtěte si!
Kniha je velice zábavná a naučná.
Taky je skvělé jak je to celé v sedmi dnech :).
Je to určitě dobrý dárek jak pro děti tak pro dospělé.
co si z knihy odnesete: vědomosti, smích a vykoukané oči protože jsou malé písmenka😂........
je toho hodně.
Určitě doporučuji!**br*... číst celé*přečtěte si! přečtěte si! přečtěte si! přečtěte si!
Jiří Boubín napsal/a o Zmizelá Praha - Nemocnice a Sanatoria
Na počátku roku 2021 nebylo mediálně sledovanějšího odvětví našeho národního hospodářství než zdravotnictví. Pandemie koronaviru zachvátila celý svět a nevyhnula se ani České republice. K 14. lednu bylo v Praze nově prokázáno 734 případů covidově pozitivních občanů, 19 z nich na tuto chorobu zemřelo. A ve stejný den se na knižním trhu objevuje publikace, která na rozdíl od tohoto uměle ... číst celéredukovaného světa nabízí komplexní pohled na „pražskou nemocniční krajinu“ napříč několika staletími. Její autor, ředitel Ústavu dějin UK a Archivu UK, Petr Svobodný, si opravdu nemohl přát lepší načasování. Nemocnice a sanatoria jsou již osmadvacátým svazkem edice Zmizelá Praha, jejíž vydávání zahájilo nakladatelství Paseka před dvanácti lety. Od kolébky až po hrob, od porodnic až po pitevní stoly, takový je rozsah 216 stran knihy, která kvůli centrálně řízeným opatřením mohla být uvedena do prodeje pouze přes internetová knihkupectví.
Pohled do dějin nemocničních a zdravotně-sociálních ústavů znamená v prvé řadě oproštění se od dnešního názvosloví a bezpodmínečné přijetí dobové terminologie. Již v předmluvě jsou proto čtenáři předloženy přes sto let staré definice těchto institucí, které dnes známe pod zcela jinými jmény. Ponoříme se do časů, kdy hospic byl chorobincem, baby box nalezincem, vojenská nemocnice lazaretem, klinika praktickou školou a funkci psychiatrické nemocnice plnil ústav choromyslných, stručně blázinec. Ty všechny spolu s dalšími tvořily, slovy autora, „nezbytnou součást zdravého fungování velkoměsta“, její neopominutelnou infrastrukturu. Úvodní kapitola Stručná historie pražských nemocnic od konce 18. do konce 20. století, tedy počínaje Direktivními pravidly Josefa II. a zánikem socialistického zdravotnictví konče, je sice opravdu jen hrubým nástinem jinak velmi široké mezioborové problematiky, ale Petru Svobodnému se do ní podařilo vměstnat vše zásadní: legislativní rámec a všechny důležité mezníky a trendy v historii pražských ústavů, jejich stavební rozvoj, efekty prohlubující se specializace, propojení nemocnic s vysokými školami i dopady dlouholetého souboje českého a německého zdravotnictví. Stranou jeho pozornosti přitom nezůstaly ani správa a financování ústavní péče, úrazové a nemocenské pojištění. Pro hlubší a komplexnější studium lze navíc zájemce odkázat k titulům, na kterých se s autorem podílela Ludmila Hlaváčová – Pražské špitály a nemocnice (Praha 1999) a Dějiny lékařství v českých zemích (Praha 2004). Zde jistě najdou podrobnější informace k této tematice.
Obrazové části většiny svazků Zmizelé Prahy bývají obvykle přehlídkou práce profesionálních fotografů. Tentokrát bude ale takových případů jako šafránu: Gustav Reitter, Jindřich Eckert, František Fridrich a Jan Kříženecký ze starší éry, z pozdějších generací Oldřich Janovský, Miroslav Kuranda, Rostislav Novák, Jan Smit a pár dalších. Většina z 221 vyobrazení však pochází z dobových publikací a periodik, které doplňují mědiryty, kolorované lepty, kresby (mj. Vincence Morstadta), samozřejmě pohlednice a dokonce i jeden naivní obraz. Zcela zvlášť se potom nacházejí dobové mapy sítě pražských nemocnic, stavební plány a plány jednotlivých ústavů a komplexů budov. Vůbec nejstarší otištěná ilustrace je z roku 1686, snímky pořizované fotografickou technikou začínají pak rokem 1863 a končí 2016. Exteriérové záběry se střídají s interiéry. Z prvně jmenovaných jsou to nejen budovy či pavilony léčebných ústavů, ale také celé jejich technologické zázemí (vodárna, kotelna, kuchyně, úpravna vody, prádelna, hospodářská kolonie apod.). Uvnitř projdeme několika chodbami a pokoji, zahrajeme si dvě partie karet s pacienty, nahlédneme do rehabilitační místnosti, přednáškového sálu a zúčastníme se chirurgických operací. Díky vnitřně provázanému systému odkazů na související objekty se lze v knize pohybovat také napříč všemi devíti chronologicky navazujícími subkapitolami – Raně novověké nemocnice a špitály, Josefínské ústavy a nemocnice první poloviny 19. století, Novoměstský nemocniční okrsek ve druhé polovině 19. století, Projekty budoucí Velké Prahy na počátku 20. století, Vojenské nemocnice 19. století, Nemocniční otázka za první republiky, Menší nemocnice a sanatoria první poloviny 20. století, Válečné problémy a ztráty a Období socialistického zdravotnictví. Jako vždy i tentokrát jsou popisy k vyobrazením nabity informačně zajímavými reáliemi. Některé nemovitosti slouží svému účelu dodnes, jiné plní už dávno zcela jiné poslání a mnohé byly nenávratně srovnány se zemí. Někoho možná překvapí, že z plánů K. I. Dientzenhofera na výstavbu Invalidovny se realizovala pouhá jedna devítina. Nebo fakt, že až do konce 19. století rodily v porodnicích převážně svobodné matky. K čemu sloužil postranní vchod novogotické budovy v Apolinářské ulici, proč má tato stavba arkýř a věžičku, odkdy se datuje ústavní péče o hluchoněmé a zrakově postižené, kdy se začaly psát dějiny plastické chirurgie, kde bylo první onkologické pracoviště u nás, ve kterém roce se stal Faustův dům součástí Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, kolik pavilonů dětské nemocnice muselo být v roce 1971 zbořeno kvůli výstavbě Nuselského mostu, čí jméno nese Výmolova ulice v Radlicích? To je jen zlomek z nepřeberného množství otázek, které Petr Svobodný spolehlivě zodpoví. Tušíte, jak vlastně vznikla zkratka SANOPZ, co je hekdeš, kde dnes hledat lázně Vita Nova nebo barákovou nemocnici? Toužíte se vrátit do časů Švejkova nemocničního pobytu? Či si zahrát tenis v místech, kde jste přišli na svět? Jak je libo, stačí listovat.
Ale nebylo by dobré péče bez dobrých lékařů. A proto se vám někteří z nich dovolí představit. Slovem i obrazem. Namátkou třeba Antonín Jan Jungmann, Arnold Jirásek, Rudolf Jedlička, Jan Šimsa, Jaroslav Skála… všichni byli opravdovými kapacitami svých oborů. A mnozí z nich při projektech léčebných zařízení spolupracovali s neméně významnými architekty. Pražské nemocnice a sanatoria jsou dílem několika desítek z nich. Zmínku si určitě zaslouží Josef Hlávka, Alois Elhenický, Celestin Klouček, Václav Roštlapil, Matěj Blecha, Rudolf Kříženecký, František Velich, Josef Piskač, František Roith, Bohumil Hypšman, Victor Kafka, Vratislav Lhota, Alois Špalek, Rudolf Kvěch, Vilém Kvasnička, Bohumír Kozák, Vladimír Wallenfels, Josef Havlíček, Jan Rosůlek, Gustav Paul, Vratislav Růžička i relativně nedávno zemřelý Ivan Šuhajík. Některé koncepce však naštěstí zůstaly jen na papíře.
Poslední skupinu lidí představují ti, pro které byla zdravotnická zařízení určena. Dějiny totiž kráčely i tudy. V knize je proto připomenuto pět „slavných pacientů“, jejichž jména těžko snesou nějaké srovnání – Charlotta Garrigue-Masaryková, Milena Jesenská, Reinhard Heydrich, Josef Toufar a Jan Palach. Fotografie z míst s těmito osobami spojenými však rozhodně nenavozují depresivní náladu. Publikace je celkově pojata neutrálně a vyváženě, byť zdravotnictví nepatří mezi veselé či estetické obory. Nepatrný úsměv na tváři možná vyloudí tzv. lidové hlasování zaměstnanců a pacientů za mír či skupinová fotografie mediků s fantomy v rukou. A co teprve když „vděčné seniorky“ navštíví T. G. Masaryk nebo když tváře malých pacientů rozzáří jiná vzácná návštěva – prezident Hácha, kardinál Kašpar, Hana Benešová. A byl to právě její muž, dr. Edvard Beneš, který se ve svém rozhlasovém projevu večer 5. října 1938 rozloučil s národem slovy „buďte všichni zdrávi!“ Přeji totéž všem čtenářům této knihy. Nechť nemocnice a sanatoria znají jen z jejich fotografií.
Pohled do dějin nemocničních a zdravotně-sociálních ústavů znamená v prvé řadě oproštění se od dnešního názvosloví a bezpodmínečné přijetí dobové terminologie. Již v předmluvě jsou proto čtenáři předloženy přes sto let staré definice těchto institucí, které dnes známe pod zcela jinými jmény. Ponoříme se do časů, kdy hospic byl chorobincem, baby box nalezincem, vojenská nemocnice lazaretem, klinika praktickou školou a funkci psychiatrické nemocnice plnil ústav choromyslných, stručně blázinec. Ty všechny spolu s dalšími tvořily, slovy autora, „nezbytnou součást zdravého fungování velkoměsta“, její neopominutelnou infrastrukturu. Úvodní kapitola Stručná historie pražských nemocnic od konce 18. do konce 20. století, tedy počínaje Direktivními pravidly Josefa II. a zánikem socialistického zdravotnictví konče, je sice opravdu jen hrubým nástinem jinak velmi široké mezioborové problematiky, ale Petru Svobodnému se do ní podařilo vměstnat vše zásadní: legislativní rámec a všechny důležité mezníky a trendy v historii pražských ústavů, jejich stavební rozvoj, efekty prohlubující se specializace, propojení nemocnic s vysokými školami i dopady dlouholetého souboje českého a německého zdravotnictví. Stranou jeho pozornosti přitom nezůstaly ani správa a financování ústavní péče, úrazové a nemocenské pojištění. Pro hlubší a komplexnější studium lze navíc zájemce odkázat k titulům, na kterých se s autorem podílela Ludmila Hlaváčová – Pražské špitály a nemocnice (Praha 1999) a Dějiny lékařství v českých zemích (Praha 2004). Zde jistě najdou podrobnější informace k této tematice.
Obrazové části většiny svazků Zmizelé Prahy bývají obvykle přehlídkou práce profesionálních fotografů. Tentokrát bude ale takových případů jako šafránu: Gustav Reitter, Jindřich Eckert, František Fridrich a Jan Kříženecký ze starší éry, z pozdějších generací Oldřich Janovský, Miroslav Kuranda, Rostislav Novák, Jan Smit a pár dalších. Většina z 221 vyobrazení však pochází z dobových publikací a periodik, které doplňují mědiryty, kolorované lepty, kresby (mj. Vincence Morstadta), samozřejmě pohlednice a dokonce i jeden naivní obraz. Zcela zvlášť se potom nacházejí dobové mapy sítě pražských nemocnic, stavební plány a plány jednotlivých ústavů a komplexů budov. Vůbec nejstarší otištěná ilustrace je z roku 1686, snímky pořizované fotografickou technikou začínají pak rokem 1863 a končí 2016. Exteriérové záběry se střídají s interiéry. Z prvně jmenovaných jsou to nejen budovy či pavilony léčebných ústavů, ale také celé jejich technologické zázemí (vodárna, kotelna, kuchyně, úpravna vody, prádelna, hospodářská kolonie apod.). Uvnitř projdeme několika chodbami a pokoji, zahrajeme si dvě partie karet s pacienty, nahlédneme do rehabilitační místnosti, přednáškového sálu a zúčastníme se chirurgických operací. Díky vnitřně provázanému systému odkazů na související objekty se lze v knize pohybovat také napříč všemi devíti chronologicky navazujícími subkapitolami – Raně novověké nemocnice a špitály, Josefínské ústavy a nemocnice první poloviny 19. století, Novoměstský nemocniční okrsek ve druhé polovině 19. století, Projekty budoucí Velké Prahy na počátku 20. století, Vojenské nemocnice 19. století, Nemocniční otázka za první republiky, Menší nemocnice a sanatoria první poloviny 20. století, Válečné problémy a ztráty a Období socialistického zdravotnictví. Jako vždy i tentokrát jsou popisy k vyobrazením nabity informačně zajímavými reáliemi. Některé nemovitosti slouží svému účelu dodnes, jiné plní už dávno zcela jiné poslání a mnohé byly nenávratně srovnány se zemí. Někoho možná překvapí, že z plánů K. I. Dientzenhofera na výstavbu Invalidovny se realizovala pouhá jedna devítina. Nebo fakt, že až do konce 19. století rodily v porodnicích převážně svobodné matky. K čemu sloužil postranní vchod novogotické budovy v Apolinářské ulici, proč má tato stavba arkýř a věžičku, odkdy se datuje ústavní péče o hluchoněmé a zrakově postižené, kdy se začaly psát dějiny plastické chirurgie, kde bylo první onkologické pracoviště u nás, ve kterém roce se stal Faustův dům součástí Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, kolik pavilonů dětské nemocnice muselo být v roce 1971 zbořeno kvůli výstavbě Nuselského mostu, čí jméno nese Výmolova ulice v Radlicích? To je jen zlomek z nepřeberného množství otázek, které Petr Svobodný spolehlivě zodpoví. Tušíte, jak vlastně vznikla zkratka SANOPZ, co je hekdeš, kde dnes hledat lázně Vita Nova nebo barákovou nemocnici? Toužíte se vrátit do časů Švejkova nemocničního pobytu? Či si zahrát tenis v místech, kde jste přišli na svět? Jak je libo, stačí listovat.
Ale nebylo by dobré péče bez dobrých lékařů. A proto se vám někteří z nich dovolí představit. Slovem i obrazem. Namátkou třeba Antonín Jan Jungmann, Arnold Jirásek, Rudolf Jedlička, Jan Šimsa, Jaroslav Skála… všichni byli opravdovými kapacitami svých oborů. A mnozí z nich při projektech léčebných zařízení spolupracovali s neméně významnými architekty. Pražské nemocnice a sanatoria jsou dílem několika desítek z nich. Zmínku si určitě zaslouží Josef Hlávka, Alois Elhenický, Celestin Klouček, Václav Roštlapil, Matěj Blecha, Rudolf Kříženecký, František Velich, Josef Piskač, František Roith, Bohumil Hypšman, Victor Kafka, Vratislav Lhota, Alois Špalek, Rudolf Kvěch, Vilém Kvasnička, Bohumír Kozák, Vladimír Wallenfels, Josef Havlíček, Jan Rosůlek, Gustav Paul, Vratislav Růžička i relativně nedávno zemřelý Ivan Šuhajík. Některé koncepce však naštěstí zůstaly jen na papíře.
Poslední skupinu lidí představují ti, pro které byla zdravotnická zařízení určena. Dějiny totiž kráčely i tudy. V knize je proto připomenuto pět „slavných pacientů“, jejichž jména těžko snesou nějaké srovnání – Charlotta Garrigue-Masaryková, Milena Jesenská, Reinhard Heydrich, Josef Toufar a Jan Palach. Fotografie z míst s těmito osobami spojenými však rozhodně nenavozují depresivní náladu. Publikace je celkově pojata neutrálně a vyváženě, byť zdravotnictví nepatří mezi veselé či estetické obory. Nepatrný úsměv na tváři možná vyloudí tzv. lidové hlasování zaměstnanců a pacientů za mír či skupinová fotografie mediků s fantomy v rukou. A co teprve když „vděčné seniorky“ navštíví T. G. Masaryk nebo když tváře malých pacientů rozzáří jiná vzácná návštěva – prezident Hácha, kardinál Kašpar, Hana Benešová. A byl to právě její muž, dr. Edvard Beneš, který se ve svém rozhlasovém projevu večer 5. října 1938 rozloučil s národem slovy „buďte všichni zdrávi!“ Přeji totéž všem čtenářům této knihy. Nechť nemocnice a sanatoria znají jen z jejich fotografií.
Super.čtenář napsal/a o Pozor, doktor!
Kniha si myslím, že by mohla být i pěkným dárekm pro každého studenta medicíny, protože se jedná o zajímavou knihu, ve které vévodí historie lékařství. Knížka je udělaná moc hezky a pomocí sedmi kapitol projde celé dějiny i s přelomovými objevy, myslím, že plno jmen z knihy už znáte, takže to může být pro někoho jenom takové milé opakování. Knížka je opravdu hezká, tak si ji rozhodně po... číst celéřiďte! Super.
Naposledy prohlédnuté
Vyzvednutí zásilky kdekoliv v ČR
Sledujte nás:
