Pro svoje nezaměnitelné panorama si Praha získala přízvisko stověžatá. Kdybychom se však někdy na přelomu 19. a 20. století zahleděli z jakéhokoliv vyvýšeného místa na oblasti méně či více vzdálené historickým čtvrtím města, patrně by upoutal naši pozornost zcela jiný stavební prvek – komín. Stovkami, ba tisíci těchto dominant byla pražská předměstí doslova poseta. Nemáme tu samozřejmě na mysli drobné výstupky střech obytných budov, sloužící k odvodu kouře vznikajícího spalováním dřeva či uhlí za účelem zvýšení tepelného komfortu obyvatel těchto domů. Komíny, které nás zajímají, budou spojeny výhradně s výrobní činností. Otevíráme totiž právě dokončenou industriální trilogii Továrny a tovární haly z dílny autorky, jejíž představování je asi zcela zbytečné. Byla to totiž právě Kateřina Bečková, kurátorka sbírky historických fotografií Muzea hlavního města Prahy a předsedkyně Klubu Za starou Prahu, kdo stál v roce 2009 u zrodu edice Zmizelá Praha, společného počinu nakladatelství Paseka a Schola ludus-Pragensia. Již téměř dvě desítky svazků, vzešlých od té doby z této literární řady, seznamují zájemce s historií hlavního města z mnoha specifických pohledů, a to prostřednictvím němých, avšak velmi výmluvných obrazových materiálů – fotografií, pohlednic a reprodukcí již otištěných ilustrací. A nejinak je tomu i u trojice knih, vydaných postupně v letech 2011, 2012 a 2014.
Řečí čísel 552, 519, 21 a cca 140. Tolik stran, vyobrazení, orientačních plánků a výrobních podniků na čtenáře čeká. Struktura všech tří svazků je stejná a vychází z tradičního schématu. Po základních povinných informacích o autorských právech následuje textový úvod, složený z několika drobných kapitol. Navazující mapový průvodce v podobě orientačních plánků se stane zajisté užitečným, i když ne zcela stoprocentním, pomocníkem každému, kdo při listování hlavní obrazovou částí ztratí pojem o místě. Polohopisné plány z let 1891, 1911, 1938 a 1948 mu tuto jistotu ve většině případů dodají. Samotnou vizuálně-historickou procházku po pražském průmyslovém dědictví pak už předcházejí jen soupis použitých zkratek a poznámka, vztahující se k seznamu vyobrazení, umístěnému vždy v závěru knihy. Na úplný konec vložila ještě autorka kapitolu Základní literatura k tématu pražského industriálu, která vytrvalejším zájemcům otevírá další cesty studia. A jelikož se žádné dílo podobného zaměření neobejde bez odborné spolupráce a vzpomínek pamětníků, je Poděkování na poslední stránce knihy určeno právě jim.
Přestože každého pražského patriota (a recenzent není výjimkou) bude asi přednostně zajímat právě ta část města, kde se narodil, kde vyrůstal, nebo kde právě žije, je třeba předtím, než ho necháme otevřít příslušný díl (nejedná-li se o díl první), zmařit jeho úmysly a vnutit mu knihu s podtitulem Vysočany, Libeň, Karlín. Toto „násilí“ má své důvody. Jen málokdo by totiž dokázal vyjádřit na relativně malém prostoru tak pregnantně tolik obecně platných myšlenek na téma minulost a současnost pražského průmyslu jako Kateřina Bečková v úvodu prvního svazku. Byť autorka předesílá, že její věty nemají za cíl navodit v čtenářově duši pocit smutku, nevyhneme se přinejmenším jisté nostalgii. V někdejší průmyslové metropoli se dnes prakticky žádná výroba nekoná a je s podivem, že to paradoxně nebyla doba nesvobody po 2. světové válce, ale právě tržní prostředí, nastolené počátkem devadesátých let minulého století, které s sebou přineslo onu apokalypsu. Zajímavý je i pohled z čistě urbanistického hlediska. Průmysl v devatenáctém století vyhnal zemědělské podnikání, aby byl ve dvacátém naopak sám vytlačen obytnou zástavbou. Zamyšlení nad odlišným vnímáním problematiky různými generacemi vyúsťuje v katarzi: zdaleka ne každý byl svědkem provozu pražských továren, ale všichni dnes zažíváme jejich zánik. Ty lepší výsledky vyjadřují slova jako konverze či pronájem, se zkázou je naopak nejčastěji spojován termín developer. Ne vždy je však pesimismus na místě, což dokládá několik ojedinělých příkladů firem, kde se i dnes stále věnují stejnému předmětu podnikání jako před sto lety. Ano, také takové objekty na stránkách Továren a továrních hal navštívíme. Ale dříve, než tak učiníme, nahlédneme ještě v kapitole Jak vznikl a jak je zaměřen soubor snímků pro tuto knihu pod pokličku autorčiny kuchyně a čekají na nás Tři adresné poznámky, v nichž budeme vyzváni ke spolupráci, a to jak pasivní, spočívající ve správném pochopení a nazírání na předkládané téma, tak té aktivní, jejímž smyslem je nejen hledání fotografií v rodinných albech, ale i pořizování vlastních snímků před našimi zraky nepřetržitě se proměňujícího města.
Samotný vstup do obrazové části musíme napříč všemi třemi svazky zahájit shrnutím nejdůležitějších technických parametrů, jimiž se tento stěžejní oddíl vyznačuje. V první řadě je to až neuvěřitelné časové rozpětí, čítající bezmála půldruhého sta let, od druhé poloviny sedmého desetiletí 19. století až po právě končící rok 2014. A co vlastně onu vizuální dokumentaci tvoří? Jsou tu reprodukce z knih, časopisů, sborníků, almanachů, kronik i příležitostných tisků – grafických listů, upomínkových předmětů, akcií, reklamních prospektů, ale i kreseb, barevných litografií a pochopitelně pohlednic. Největší podíl mají však samozřejmě fotografie. Historické i soudobé. Zejména mezi těmi staršími nalezneme řadu anonymních, ale naštěstí pro nás převažují ty, jejichž autory známe jménem. Jindřich Eckert, František Fridrich, Rudolf Bruner-Dvořák, Jan Kříženecký, Antonín Alexandr, ateliéry Pařík a spol., Illek a Paul, Čámský, Posselt – to byly svého času skutečné fotografické kapacity. I z novější doby si zaslouží uvedení celá řada nadšenců černobílého snímkování: Lukáš Beran, Josef Bosáček, Petr Čekal, Václav Dvořák, Ester Havlová, Václava Horčáková, Oldřich Janovský, Přemysl Koblic, Roman Kučera, Miroslav Kuranda, Zdeněk Lefan, Ivo Mahel, Jan Macháček, Martin Přibil. A svou troškou do mlýna přispěla také Kateřina Bečková se synem Janem. Zdroje pro své dílo přitom autorka čerpala z nepřeberného množství veřejných i soukromých sbírek. Do první kategorie náleží Archiv Dopravního podniku, Archiv hlavního města Prahy, Česká tisková kancelář, České loděnice, ČKD, Klub přátel Žižkova, Klub Za starou Prahu, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Muzeum cenných papírů, Muzeum hlavního města Prahy, Národní památkový úřad, Národní technické muzeum, Vlastivědný klub ve Vysočanech, Výzkumné centrum průmyslového dědictví při Fakultě architektury ČVUT, Výzkumný ústav kolejových vozidel a Městské části Praha 12 a 15, do druhé pak kromě několika již výše jmenovaných např. Jan Assmann, Milan Degen, Jan Králík, dědicové Václava Kutiny, František Lhotský, Ludvík Losos, Martin Navrátil, Edmund Orián a další.
Pokud bychom před prohlížením obrázků nevěnovali pozornost úvodnímu textu, můžeme mylně dojít k závěru, že se nám pražský průmysl v Továrnách a továrních halách představí v plné šíři. Není tomu tak. Industriální škála byla záměrně redukována o dva typy podniků – pivovary a tzv. průmysl paliv a energetiky, tedy plynárny a elektrárny. Ty si totiž podle autorčina uvážení zaslouží samostatné vydání. Jinak ale bude typová řada kompletní. Na startovní čáře se objeví reprezentanti průmyslu strojírenského, elektrotechnického, chemického, stavebního, dřevařského, papírenského, textilního a obuvnického, ale svá želízka v ohni bude mít také metalurgie, sklářství, keramika a stranou nezůstane ani odvětví potravinářské, spotřební průmysl, farmacie či kinematografie. Konkrétně navštívíme slévárny, mostárny, loděnice, strojírny, motorárny, automobilky, lokomotivky, vagónky, závody na výrobu tramvají, úzkorozchodných drah a vozidel, vápenky, cementárny a cihlárny, závody na zpracování kamene, sklárny, porcelánky, pily a parketárny, kartounky, barvírny a jirchárny, přádelny, papírny, celulózky, lepenkárny, tiskárny, tapetárny, cukrovary, mlékárny, pekárny, drůbežárny, ledárny, sladovny, lihovary, parní mlýny, vodárny, spalovny… Zavítáme do provozů, kde se vyráběly zemědělské stroje, bagry, turbíny, elektromotory, pračky, sušičky a odstředivky, potrubí, drátěné a síťařské zboží, dírkované plechy, trezory, telefonní přístroje, průmyslové plyny, tanky, zbraně a střelivo, váhy a měřicí technika, sirky, svíčky, vonné látky, mýdla, dekorační předměty, nábytek, plátna a koberce, klobouky, boty, potraviny a mnohé další. Nebude přitom záležet na tom, zda se jednalo o sériovou produkci, nebo speciální zakázky na míru. Továrny se nám představí z mnoha úhlů. Klasické exteriérové záběry doprovodí pohledy panoramatické (někdy dokonce složené z více dílů) i letecké snímky. Navštívíme vnitřní areály podniků, vstoupíme do dvorů a nahlédneme do výrobních procesů. Čekají na nás objekty nejrůznějších typů – haly, tavicí pece, chladicí věže, vodojemy, komíny, energomosty, nakládací rampy, sklady. Zjistíme, čemu se říká shedová střecha, co je Boletický panel. Nebudou chybět ani přístavy, železniční vlečky, točny, hromady suti nebo šrotu. S tématem souvisí samozřejmě také administrativní budovy, vrátnice, stravovací zařízení, vily továrníků, dělnické kolonie a učňovská střediska – to všechno doprovázeno obsáhlými popisky, ve kterých autorka rozhodně nešetřila informacemi o jednotlivých stavbách, ani historickými reáliemi ze „života“ továren.
Triumvirát Vysočany, Libeň, Karlín, kterým začínáme, je ze všech tří dílů nejbohatší na gigantické závody. Kolbenka, Aerovka, Českomoravská, Pragovka, Rustonka a Daňkovka nebyly opravdu žádnými drobečky. Díky populárně naučnému formátu knihy jsme však zasvěceni do nejmenších maličkostí a seznámeni i s těmi nejpikantnějšími příběhy. Dozvídáme se, kterou vlečku brázdila lokomotiva Matylda, jakým objektům se ve Vysočanech říkalo „farma“ a „kostel“, který závod se podílel na kosmickém programu SSSR, kde měla budoucí letecká továrna Avia svou první dílnu, co stávalo na místě dnešní Sazka arény, ve kterém roce byla ukončena výroba parních lokomotiv, jaký význam mělo v dělnické hantýrce slovo „kostka“ a který komín se jmenoval Silvestr. Na okamžik se zastavíme na balkonu, proslulém projevy Zdeňka Nejedlého a Miroslava Štěpána. Prohlédneme si mostárnu, která vyrobila Petřínskou rozhlednu, Staroměstskou tržnici, Průmyslový palác a jedno pole pražského železničního mostu. Uvidíme, jak vypadala vybombardovaná Pragovka v březnu 1945 či zaplavená bývalá Rustonka v srpnu 2002. Pouť po svého času průmyslově nejrozvinutějších částech dnešní Prahy pak zakončíme v místech, kde se už v osmdesátých letech 18. století nacházela tiskárna J. F. ze Schönfeldu a odkud se přebrodíme na levý vltavský břeh.
Nevydáme se však přímo do Holešovic, ale proti proudu řeky o několik kilometrů jižněji až na Smíchov. Klíčovou roli při naší druhé procházce bude hrát železnice. Najdeme ji téměř všude. Toto spojení možná mnohým připomene premiérový titul Zmizelé Prahy, jímž byly Nádraží a železniční tratě, rovněž z pera Kateřiny Bečkové. Na smíchovskou scénu vstoupíme do ne zrovna idylických časů Jakuba Arbesa a Gustava Pflegra Moravského. Po návštěvě kartounek, nacházejících se mezi dnešními náměstími 14. října a Arbesovým, si připomeneme porcelánku, s níž je spojeno jméno dekadentního literáta Jiřího Karáska ze Lvovic, a přesuneme se do továrny Jana Kohouta, zaníceného propagátora cyklistiky v českých zemích. Následujících pět desítek snímků je ze zcela pochopitelných důvodů věnováno hlavnímu smíchovskému podniku – Ringhofferovým závodům. Díky fotodokumentaci Výzkumného ústavu kolejových vozidel a fondu uloženému v Archivu Národního technického muzea se dobře zorientujeme ve staré, severní části továrny, i tzv. Tylovce. Smutná poslední léta a bourání opuštěného závodu, roky 1996–1998, připomene Ester Havlová. Po prohlídce několika podniků, sídlících v blízkosti Kartouzské a Plzeňské ulice, se pomalu přemístíme do oblasti Radlická-Křížová, kde mimochodem objevíme snímek, otištěný již ve druhém díle Fojtíkových Tramvají a tramvajových tratí. Na Nádražní třídě nemůžeme přehlédnout „kartouzu parmskou“ a zastávku musíme udělat také v mlékárně, kde byl v roce 1933 vyroben první český ovocný jogurt. Se smíchovským katastrem se loučíme v místech, kde přicházely na svět nerozbitné skleničky, zvané duritky, zatímco pár metrů odtud, přes koleje, plnily jiné sklo litry tvrdého alkoholu. Přes Hlubočepy a Řeporyje, jejichž doménou byly stavební hmoty, se dostáváme do jinonických podniků Walter, Tresoria a Merlet, odtud pak velkou oklikou až do Podbaby a Královské obory. Závěrečných 13 zastávek učiníme v holešovickém meandru, kde na nás budou čekat železárny, strojírny, kloboučnická dílna, papírny, kartounka, přádelna, parní mlýn, podnik na zpracování rybích konzerv a jako poslední „žárovkářský“ závod Tesla.
Můžeme-li první dva díly Továren a továrních hal označit za perfektní, pak díl třetí je doslova skvost. O co těžší bylo pro Kateřinu Bečkovou nalézt pro knihu s podtitulem Žižkov, Vinohrady, Nusle, Modřany a další části jihovýchodu města vhodné fotografie, o to větší lidský rozměr toto dílo má. V hlavní roli se totiž tentokrát neobjeví průmysl, ale přímo sám podnikatel – „praotec továrník“, kolonizátor krajiny. Pokud jsme byli až dosud zvyklí na místopisné procházky Prahou, pak nyní to budou spíše příběhy majitelů továren, které nás budou doprovázet. A s jejich jmény jsou také spojeny výrobky, které pro svou kvalitu a věhlas vešly do dějin. Chmelova pražská šunka, Bartošovy slaměné klobouky zvané girardi, polévkové koření Maja, Hašlerky Františka Lhotského, Kadlecovo mýdlo Hellada, margarín bratří Bartoňů Čajový list, uherský salám EMKA, nesoucí jméno Emanuela Macešky, červeno-modro-žluté benzínové stanice PRESTO Jaroslava Opatrného, Fragnerův Celaskon, inzulín a Infadin trojice lékárníků Rosický-Tamchyna-Steinhauer, modřanský kostkový cukr Bridge, kávové a čajové kostky Turistka a Elča – to byly ve své době opravdu vyhlášené pojmy. Po sedmi zastaveních na Žižkově, z nichž nejzajímavější bude zřejmě hned to první – továrna na střelivo Sellier & Bellot, strávíme nějaký čas na Vinohradech, kde si v Maršnerově čokoládovně přijdou na chuť milovníci sladkostí, u budovy Československého rozhlasu zavzpomínáme na podnik, který tu působil ještě v polovině dvacátých let minulého století, poté sestoupíme do Nuslí, připomeneme si první český závod na výrobu margarínu, projdeme továrnou ETA a přes Michli se dostaneme do Vršovic, odkud už je to jen coby kamenem dohodil do Strašnic, proslulých motocykly Ogar. À propos: věděli jste, že stejnou značku nesla také obuv Františka Štěpánka z Hostivaře? Že výrobce medicinálních vín Bedřich Klöckler byl v osobním životě krajinomalíř a troufal si také na zátiší? Nebo že v hostivařské strojírně Otakara Podhajského vznikla v roce 1936 ojedinělá mechanická kartotéka s devíti tisíci zásuvkami pro Ústřední sociální pojišťovnu na Smíchově a tatáž firma instalovala vzduchotechniku do hrobky českých králů ve Svatovítské katedrále? Pak vás možná nepřekvapí, že v objektech bývalých hostivařských mlýnů a pekáren vznikl po 2. světové válce první urychlovač částic u nás a jen kousek odtud, v prostorech filmových ateliérů, byl v roce 1945 zřízen zajatecký a zajišťovací tábor. Zatímco pamětníci by mohli vyprávět třeba o šachtových pecích Podolské cementárny, jejichž existence v místech dnešního plaveckého stadionu je pro většinu návštěvníků bazénového komplexu jen stěží představitelná, nejspíš i ti později narození zažili dobu, kdy v areálu libušské tržnice SAPA fungoval ještě Masokombinát Praha-jih. Kolem impozantní secesní fasády branických ledáren se pomalu blížíme k poslední štaci naší cesty, do Modřan.
Byť jsme byli hned zpočátku v jedné z autorčiných výzev varováni, abychom v industriálních památkách nehledali za každou cenu umění, dlužno říci, že jsme se na stránkách vše tří knih setkali s celou řadou významných architektů – Hubertem Gessnerem, Františkem Roithem, Bohumilem Hübschmannem, Antonínem Englem, Otakarem Novotným, Františkem Albertem Librou, Jaroslavem Fragnerem a dalšími. A podobně bychom se na tovární trilogii mohli dívat třeba prizmatem etymologie. Pokud mnohé prvorepublikové firmy nesly ve svých názvech počáteční písmena jmen svých majitelů (JAWA = Janeček, Wanderer, RUPA = Rudolf Pachl apod.), v souvislosti se znárodněním průmyslu v druhé polovině čtyřicátých let můžeme pozorovat naprosté odosobnění v pojmenování závodů, jehož výsledkem byly v některých případech až poněkud komické jazykové tvary – Rybena, Kovona, Pragoděv, Obus … A takto bychom mohli pokračovat dále; na své si přijdou milovníci koňských potahů, parních lokomotiv, obdivovatelé omšelých fasád dávno zbořených domů, vyznavači někdy prašných, jindy blátivých cest, kočičích hlav i travou zarostlých panelů. A kdo ví? Třeba tato triáda knih přesvědčí i ty nejzarytější odpůrce špíny a nejzanícenější ekology o tom, že tu v dějinách Prahy bylo něco neopakovatelného, co si čas od času zaslouží alespoň malé připomenutí, protože se koneckonců jedná o součást našeho kulturního dědictví. schovat popis