„V roce 1911 se událo něco, co mi připadalo fantastické. Letěla jsem aeroplánem“, píše ve svém životopise Agatha Christie. Technická novinka, jež se později stala jedním z největších fenoménů 20. století, začínala tehdy rychle expandovat do celého světa. První zvědaví a odvážliví Pražané, na které se usmálo štěstí, měli dokonce možnost vznést se na létajícím stroji do vzduchu už o celý rok dříve než sama slavná královna detektivek. A právě touto událostí začíná příběh čtrnáctého svazku edice Zmizelá Praha, příběh nejrychlejších dopravních prostředků lidstva, pokořitelů gravitace a pohledů z ptačí perspektivy, příběh, který nám prostřednictvím mikrosvěta pražských letišť odvypráví fotografická publikace z dílny kurátora letecké (tzv. Bittnerovy) sbírky Národního technického muzea v Praze Michala Plavce. Pakliže otázka, zda se na tomto světě objevila dříve slepice, nebo to bylo vejce, člověka patrně nikdy trápit nepřestane, u letadel a letišť vychází odpověď zcela jednoznačně ve prospěch prvně jmenovaných, a tak možná někoho trochu překvapí, v jakém pořadí se autor rozhodl obě slova v názvu titulu uvést. Na druhé straně je pravdou, že mezi stojednašedesáti černobílými fotografiemi (v ediční řadě tím mimochodem patří tento díl mezi ty nejméně početně zastoupené), neexistuje jednoznačný předěl. Pokusme se tedy tyto dvě linie oddělit a sledovat každou zvlášť.
Ještě předtím ale několik slov k samotné knize. Pravidelní „odběratelé“ Zmizelé Prahy si již jistě všimli, že s rokem 2013 dostala tato edice nový háv. Kvalitnější křídový papír si bohužel vyžádal svoji daň. To, že volně oddělitelný přebal nahradil nový layout Pavla Štefana, rozhodně není na úkor hodnoty obsahu. Co však mnohé čtenáře asi zarazí, je absence číslování fotografií a s tím souvisící seznam vyobrazení, který každý svazek uzavíral a poskytoval ucelený přehled o původu snímků, jejich autorech i současných vlastnících. Těch pár stránek navíc mělo svůj význam. Nezbývá než doufat, že se v Pasece k opuštěné tradici zase časem vrátí ...
A nyní už rychle nazpět k Plavcovým Letištím a letadlům. Mají-li obě něco společného, pak je to letectví. Autor se pokouší zmapovat pražské letectví vojenské (včetně kartografie), civilní, sportovní i výzkumné, zajímají ho tovární haly, dílny a opravny, široké zázemí letišť a letecké dopravy vůbec, výuka a výcvik letců a samozřejmě také veřejné produkce, zejména velmi oblíbené letecké dny. V desetistránkovém úvodu, rozděleném do osmi minikapitol, zaznamenává důležité milníky v dějinách létání nad hlavním městem, podává stručný nástin historie jednotlivých vzdušných přístavů, pouze lehce se dotýká organizace letectví, ale o to více si všímá legend československé aviatiky, ať už těch motorových, či živých. Letoun bratří Wrightů a Jean Gaubert, Lohner Pfeilflieger a nadporučík Rudolf Holeka s ing. Janem Kašparem, Letov Š-1 a ing. Alois Šmolík společně s pilotem Klementem Adamcem – to jsou spojení, která již navždy budou neodmyslitelně patřit k sobě a kterým v Plavcově publikaci náleží čestné místo. A pochopitelně nejen jim. Na bližší seznámení s těmi ostatními proto pokročíme z textové části do obrazové, kde na nás čeká průřez jedenasedmdesáti lety pražského vzdušného prostoru.
Z tohoto poměrně dlouhého období spadají zhruba dvě třetiny snímků do zlaté éry první republiky. Plynule navazují na hrstku fotografií pořízených před první světovou válkou, v době průkopníků aviatiky u nás. S letadly se seznámíme už ve výrobních závodech, následovat budou záběry dokumentující transporty rozložených letounů na místa určení, někdy koňmo, jindy nákladními vozy nebo po železnici. Zavítáme na první leteckou výstavu do Holešovic a prohlédneme si několik prototypů strojů, jejichž sériová výroba se stala jen zbožným přáním konstruktérů. Od dvouplošníků přejdeme na přelomu dvacátých let k jednoplošníkům a ve stejné době zaregistrujeme také změnu v jejich označení, kdy dosavadní písmeno „L“, které Československu přidělila v roce 1919 Mezinárodní komise pro letectví, nahradila nová zkratka „OK“. V protikladu k vesměs idylickým záběrům třicátých let jsou pak smutné pohledy na demontované Douglasy, tažené na počátku okupace z ruzyňského letiště do Košíř, symbol (naštěstí jen dočasného) zániku civilního letectví u nás. Na čtenářovu vlasteneckou notu hraje Plavec otištěním havárie německého letounu v roce 1941 a velmi působivé jsou také snímky „hřbitovů“ sestřelených strojů na okraji Prahy, z nichž silně čiší válečný marasmus. Jen zdánlivě o něco veselejší následující období (1945–1980) je v knize zastoupeno poměrně málo, a to vrtulníkem Bezpečnostního letectva, dále turistickými letadly a aerotaxíky. Nechybí sice první proudový Tupolev, ani čtyřmotorové Iljušiny, ale zcela opominuta zůstává jiná klíčová událost - zahájení mezikontinentálního leteckého spojení Prahy s New Yorkem v roce 1946 Lockheedem L-049 Constellation. Hodnotu knihy bohužel poněkud kazí také některé nepřesně uvedené informace. Například tzv. italské Junkersy – letouny Savoia-Marchetti – nenesly označení SM-79 (jednalo by se totiž o bombardéry), nýbrž SM-73. Kdyby horní fotografie na straně 97 nebyla podexponovaná, možná bychom mohli zachytit na letounu v zadní řadě uprostřed iniciály OK-AFB, které podle leteckého rejstříku nepatřily Letovu Š-32, jak uvádí autor, ale Avii/Fokkeru F-VIIb-3m. Nechme ale tyto drobnosti stranou a pojďme se přesunout na místa, odkud se vzlétalo a kam se přistávalo, dostihovým závodištěm a vojenskými cvičišti počínaje a gigantickou plochou mezinárodního letiště konče.
V odpovědi na otázku, jak široce toto téma pojmout, se Michal Plavec rozhodl vydat zlatou střední cestou. Proto nečekejme, že mezi historickými fotografiemi nalezneme vše, co k provozu letišť patří. V obecné rovině je zde samozřejmě zachycena doprava osob, nákladu i pošty, z letištního zázemí hangáry, haly, interiéry odbavovacích prostor, restaurace, parkoviště pro automobily, městské kanceláře ČSA, ze zaměstnanců piloti, letušky i členové hasičského sboru, z techniky autobusy, cisterny s leteckým palivem, vozy údržby a další, to vše doprovázené několika propagačními snímky. Marně bychom ovšem v publikaci hledali nějakou fotografii z pracoviště řízení letového provozu nebo radiolokační techniky, eventuelně některých solitérních objektů či zařízení, jejichž úloha v složitém systému fungování letišť není zanedbatelná (velkokapacitní palivové nádrže, železniční vlečka, osvětlení a odvodnění drah, prostředky na odstraňování sněhu apod.). Přestože jsou na záběrech z Kbel opakovaně dobře patrny tři vysoké stožáry, odkud v roce 1923 začala vysílat první rozhlasová stanice u nás, v textu o nich nikde není ani zmínka. Oproti tomu v úvodním slovu autora je řeč o několika pražských letištích, která nikde v obrazové příloze nenalezneme. V případě těch vojenských je to pochopitelné, ale co se týče kupříkladu sportovních letišť Točná nebo Zbraslav, bezpochyby by se mezi pamětníky nebo v dobových periodikách pár pěkných momentek našlo. Tím se dostáváme k asi největšímu neduhu Plavcovy publikace, kterým je pramenná základna. Až příliš mnoho fotografií totiž pochází z autorova domovského pracoviště, Archivu NTM, pouze několik jednotlivin pak z ČTK, Archivu hlavního města Prahy, VÚA/VHA a čtyř soukromých sbírek. Zdroje by se přitom jistě daly hledat i jinde. A podobně je na tom i (opravdu velmi) výběrová bibliografie, zahrnující pět, resp. šest děl, mezi nimiž chybí mnohé publikace zásadního významu, mimo jiné také Dudáčkova Dopravní letiště Prahy. I když je edice Zmizelá Praha věnována širokému okruhu čtenářů a neklade si vědecké cíle, lze mít určité výhrady rovněž vůči metodologickému zvládnutí látky, zejména v úvodních kapitolách, kde autor kombinuje jak české, tak anglické názvosloví, když používá nejprve zkratky VPD (vzletová a přistávací dráha) a následně RWY (runway), aniž by věci neznalému čtenáři ozřejmil, že se jedná o totéž. Celkový dojem z Plavcovy knihy je tedy poněkud rozporuplný. Je vidět, že autor je odborníkem zejména na starší období a vojenské letectví, ale dychtivý čtenář se může cítit tak trochu ošizen o mnoho zajímavých informací a někdy i, nebojme se to říci, ošálen. Při pohledu na závěrečný snímek a letní oblečení aktérů se jen těžko ubrání pochybám, že k popisované události došlo v prosinci. A není divu, ve skutečnosti navštívil zambijský prezident Československo v srpnu 1980. Autorova nejistota a nepřesnost v dataci je patrná i v legendách doprovázejících jinak nádherné letecké fotografie Kbel z dvacátých let. Přeneseme-li se ale s určitým nadhledem přes tyto nedostatky, pak o to více budeme vnímat vůni dálek a pohodovou atmosféru neuspěchané doby, která vyzařuje z většiny snímků, a to i přesto, že letectví je především o rychlosti. schovat popis