Košík
zboží
(prázdné)
Kontakt
Účet
Příběh o Bosně. A taky o kostech, které hledají svá jména i tváře. Kostech z masových hrobů, z hlubokých jeskyň i ze studní. Kostech zavražděných. Bosna, léta devadesátá. Zemi, jen málo vzdálenou, ničí válka, etnická nenávist a masové vraždy jak z období druhé světové války. Reportéři všech...
číst celé
Příběh o Bosně. A taky o kostech, které hledají svá jména i tváře. Kostech z masových hrobů, z hlubokých jeskyň i ze studní. Kostech zavražděných.
Bosna, léta devadesátá. Zemi, jen málo vzdálenou, ničí válka, etnická nenávist a masové vraždy jak z období druhé světové války. Reportéři všech světových médií jsou v první linii a o vraždění informují v přímém přenosu. Po válce však odsud všichni odešli a nezůstal nikdo, kdo by informoval o těch, kteří bosenské peklo přežili, kteří ztratili všechny blízké.
Wojciech Tochman to udělal. Na Bosnu, v níž po roce 1995 zavládl mír, hledí optikou opuštěných matek a dětí i očima lékařů, kteří chtějí vrátit jména všem bezejmenným kostem.
Útlá, ale nesmírně silná kniha Jako bys jedla kámen vychází v překladu Lenky Kuhar Daňhelové. schovat popis
Bosna, léta devadesátá. Zemi, jen málo vzdálenou, ničí válka, etnická nenávist a masové vraždy jak z období druhé světové války. Reportéři všech světových médií jsou v první linii a o vraždění informují v přímém přenosu. Po válce však odsud všichni odešli a nezůstal nikdo, kdo by informoval o těch, kteří bosenské peklo přežili, kteří ztratili všechny blízké.
Wojciech Tochman to udělal. Na Bosnu, v níž po roce 1995 zavládl mír, hledí optikou opuštěných matek a dětí i očima lékařů, kteří chtějí vrátit jména všem bezejmenným kostem.
Útlá, ale nesmírně silná kniha Jako bys jedla kámen vychází v překladu Lenky Kuhar Daňhelové. schovat popis
- Nakladatel: Absynt
- Kód:
- Rok vydání: 2017
- Jazyk: Čeština
- Vazba: Taschenbuch
- Počet stran: 128
- Šířka balení: 11.5 cm
- Výška balení: 18.5 cm
- Hloubka balení: 1.2 cm
- Váha balení: 134 g
Recenze
Mohly, ale to by tu nesměl být problém s tím, že Tochmanova sbírka reportáží je vším, čím Urbanova není. Tam kde Urban píše jednu (silnou, ne že ne) reportáž jinými slovy stále dokola, tam Tochman používá různé přístupu, mění objekty zájmu i styl, nevstupuje aktivně do vyprávění a jde na dřeň osudů, emocí i procesů.
Díky tomu vyvstávají znepokojivé „detaily“, kdy plíživý nástup i průběh genocidy je nerozeznatelný od toho, jak to probíhalo s Židy, ve Volyni, mezi africkými kmeny a k čemu se aktuálně schyluje. Či že je ve výsledku jedno zda vám příbuzné vezme válka či cunami (jako v případě Ganbare!), vždy se najde přeživší matka, která léta pátrá po kostrách svých dospělých dětí, aby je mohla náležitě pohřbít. Prostě silné, nevydírající, nelaciné a vypovídající reportáže o nedávném konfliktu doslova "za humny"