Velmi čtivá knížka, která odhaluje zákulisí badmintonové scény. Z počátku jsem k ní přistupovala velmi nedůvěřivě, ale celkem příjemně mě překvapila. Velmi oceňuji Petrovu upřímnost a přímost, se kterou nahlas řekl i hodně nepříjemné věci. V některých bodech s ním souhlasím a v některých rozhodně ne. Sama se pohybuji v českém badmintonovém prostředí, takže některé věci, které říkal, mě mrzí , že je takto vidí. Ale každý to vnímá jinak a má svůj názor. S čím se však ztotožňuji je jeho názor na doping. Nebo asoň s náznaky, které uvedl (protože psal, že ještě názor nemá udělaný). Na knize se mi líbilo, že se nebál mluvit o žádném tématu - badminton, rodina (já bych teda některé věci rozhodně nepřiznala), rakovina, Gábina, peníze. K penězům - na to, že je to u nás chudý sport, mi přišlo, že se neměl tak špatně. Vím, že za tím byla dřina a stres, ale myslela jsem, že je to horší. Mnohem horší. Také by mě zajímalo, co se stalo s Dickym, proč to už dál nešlo. Přišlo mi to jen nakousnuté. Smekám před jeho cílevědomostí a dřinou. Vždyť živit se badmintonem u nás je téměř zázrak. Proto na mě padala lítost, když jsem si četla o jeho cestách na turnaje. Taková samota, cizí prostředí, neútulné hotely... Přesto nad zážitkem s hodinovým hotelem (už nevím kde, v nějaké asijské zemi) jsem se musela smát, i když věřím, Petrovi asi do smíchu moc nebylo. A ještě k rakovině - když měl rakovinu a chemoterapie a zapíral mamince, tak mi jí bylo líto. Je to přece první a poslední člověk, který by pro něj udělal vše a on ji takto potrápil. Chápu jeho důvody, ale stejně jsem si říkala, že paní Koukalovou obdivuji. Držím palce, ať se mu daří a, i když ne závodně, u badmintonu zůstane. schovat popis