Mnoho lidí Saarikoskiho nezná, proto Vás rád zasvětím: Pentti Saarikoski se narodil ve Finsku, ale jelikož měl tmavý vlasy a vypadal jako mexická verze Josefa Vinkláře, bylo mu zakázáno hrát hokej a lovit ryby rukama, což jsou jediný dvě zaměstnání ve Finsku (zdroj: Švédsko). Proto se tedy stal básníkem a spisovatelem a jelikož mu tento um šel dobře, dodnes mu ve Finsku říkají Pentium.

K tomu, aby mohl psát, potřeboval alkohol a to dokonce takové množství, že by na olympiádě překonal i Oldřicha Kaisera a Lenku Kořínkovou. Škoda, že není na světě víc alkoholiků, logicky by na světě bylo i víc geniálních spisovatelů. Vzhledem k tomu, že mu občas dost hrabalo a manželky přehazoval vidlema, často cestoval do různých měst Evropy, aby tam prznil holky a pil gin, pivo a vodku, což je zvyk, který od něj převzali angličané a praktikují jej do dnes.

Z jeho výletu do Dublinu, kde měl být tři měsíce, ale nakonec odjel po třech týdnech, protože už byl zchlastanej jak doga, vznikla tato kniha, která se tváří podle názvu jako dopis, ale dopis to není, protože dopisy jsou v obálkách, to já poznám. Nejlépe by se to asi dalo označit jako finské pokračování Obratníku raka - s tím rozdílem, že Penttiho kniha vlastně ani žádný děj nemá a daleko víc se soustředí na detaily a totální nepodstatnosti, které tříská hlava nehlava. Mezi jeho hlavní témata tedy patří: jak šel do hospody, co si tam dal, jestli se ráno vykadil, jestli mu stojí, jak se pozvracel, kam šel potom, jestli kadil podruhý, kolik mu zbejvá peněz a kde se probudil. Intelektuálové možná namítnou, že je to ubohé, ale i pro ně Saarikoski občas vytáhne vcelku zajímavou myšlenku, jako například, " že království nebeské je ve skutečnosti v konečníku, kde jsou vidět hovínka."

Díky jeho totální upřímnosti a faktu, že psal co ho napadlo, přinesl naprosto neuvěřitelné podobenství doby očima alkoholika, klobouk dolů. Navíc i přes to všechno je Dopis pro mou ženu opravdu dopisem pro ženu, kterou tehdy miloval a v neposlední řadě tak knihá zároveň působí i jako deník opravdové lásky, což je patrné například z toho, jak poeticky přirovnává lásku ke své ženě k tomu, jak smrděj jeho hovínka.

"Rána jsou fakt nemožný, nejdřív se mi nedaří vystříkat se, ať se snažím sebevíc, pak se nemůžu vyblejt, nemůžu se vysrat, bolí mě záda, je mi zima a stýská se mi po tobě."

Samozřejmě, že život a lá Iveta Bartošová nejde praktikovat pořád a tak Saarikoski umřel docela mlád. Na jeho počest používají francouzi dodnes v závěrečných titulcích FIN. schovat popis