„Pokrevní pouta“ jsou brilantní detektivka. To, co zpočátku vypadá naprosto nevinně, se změní v intriky vedoucí k několika brutálním vraždám. Intimní příběh s hrstkou aktérů vás vcucne do děje a vyplivne úplně vyždímané a šokované. Připravte se na překvapující zvraty, úderné dialogy a drama, které má sílu změnit vaše názory na to, co je dobré a co špatné.
Pokud se shodneme na tom, že severské detektivky jsou surové, temné a drsné, pak „Pokrevní pouta“ jsou skvělým příkladem toho, jak seveřané píší. Pokud si potrpíte na srovnání, tak tento román je něco mezi „Vraní dívkou“ a knihami Camilly Läckberg. Nor Gunnar Staaleson (1947) zde spojil nespojitelné. Jeho román je chladný, cynický a krutý, ale na druhou stranu i dojemný, intimní a něžný. Možná to bude znít nadneseně, ale pokud si nebudete držet odstup, „Pokrevní pouta“ vám rozdrásají srdce.
Hlavním hrdinou je Varg Veum, bývalý pracovník Úřadu na ochranu dětí, který je nucený pátrat v minulosti, aby odhalil několik zločinů, které nemají na první pohled nic společného. V centru dění je chlapec Jeníček, kterého kdysi jako tříletého odebral se svou kolegyní matce feťačce. O tři roky později se s Jeníčkem setkává za tragických okolností a něco podobného se ještě několikrát opakuje. Staaleson se dokáže vcítit do svých hrdinů a přiznám se, že několikrát jsem měla na krajíčku. Pasáže týkající se odebraných dětí jsou citlivé a vás ani nenapadne přemýšlet o tom, zda už náhodou neprobublává na hladinu zlo.
Celkově vzato, „Pokrevní pouta“ mají všechny atributy klasické detektivky – hádanky. Pokud budete pozorní (a dostatečně cyničtí), máte šanci vyřešit všechny záhady. Problém je, že byste museli dedukovat pouze rozumem a museli byste zapomenout na to, že máte i duši a srdce. S mnoha hrdiny budete soucítit, jinými budete pohrdat a jiných se budete bát, ale připravte se na to, že téměř nikdo není tím, za koho ho považujete. Zápletky jsou geniálně propletené a na konci budete překvapeni tím, kolik záhad k řešení tady vlastně bylo.
To, co vrah provedl, je otřesné, ale vy to nebudete vědět až do poslední stránky. Možná budete mít nějaké tipy a nápady, ale ke skutečnému řešení se nepřiblížíte. Hodně věcí je tady zamotaných a lžou nejen záporáci, ale i klaďasové. Hrozné je například sledovat, čeho všeho jsou lidé schopní kvůli lásce ke svým nejbližším. Důležité tu nejsou dobré a zlé úmysly, ale i náhoda, která dokáže spoustu věcí zkomplikovat.
Autor se proslavil nejen jako autor detektivek, ale také jako dramatik. Jeho román ovládají dialogy a popisů je tu opravdu pomálu. Díky tomu mohou „Pokrevní pouta“ fungovat i jako rozhlasová nebo divadelní hra. Tempo vyprávění je přímo zběsilé a autor se nenechá ničím rozptylovat nebo zdržovat. Kdyby v jeho románu nebylo tolik zvratů, těžko by si mohl rychlé tempo dovolit, ale uvidíte, že k ději pasuje skvěle.
Stejně tak i vyprávění Varga Veuma v první osobě. Ich-forma byla dobrou volbou, protože „Pokrevní pouta“ jsou o lidech a jejich vztazích. Vševědoucí objektivní vypravěč by tady byl na škodu. Díky subjektivnímu Vargovi vám totiž autor předloží hned několik falešných stop zakamuflovaných tak, že vás ani nenapadne, že zrovna tato věc by mohla být stopou (natož falešnou).
Pokud má nějaká kniha šanci zarýt se vám pod kůži a donutit vás přehodnotit vaše postoje ohledně morálky, pak jsou to právě „Pokrevní pouta“. Nadto je to napínavé a krvavé čtení. schovat popis