Se Stefánssonem jsem se nesetkala poprvé, takže už když jsem se do Letného světla a potom příde noc začítala, věděla jsem do čeho jdu. Četla jsem už totiž od něho Ryby nemají nohy a hrozně se mi líbilo prostředí i jeho styl jak píše, místy poetický, s hezkou a ponurou atmosférou Islandu a plný zajímavých myšlenek, které si člověk má chuť někam zapisovat, aby na ně nezapomněl. Tak co se týče této knihy, tak tahle se mi líbila ještě víc než Ryby nemají nohy. Ještě lepší atmosféra, linka příběhu není tak souvislá jako předtím, kde šlo v podstatě o rodinnou ságu, tady na rozdíl šlo spíš o sbírku příběhů, dá se říct povídek o lidech, kteří žijí v jedné neveliké vesnice na západe Islandu, která je tak malá, že tam nemají ani kostel. Žijou tam ale lidé, tak ako všude jinde se svými životy, trápení, láskami, bolestmi i toužbama. Tak jako každý jiný chtějí být štastní a snaží se ten svůj život žít nejlépe jak vědí, ale jsou ovplyvněni prostředím a celou komunitou. Potkáváme se s různými postavami a postavičkami, čteme příběhy islandských lidí, setkáme se s řidičem kamionu, který miluje svoji práci, s manželským párem, který způsobem sobě vlastním se vyrovnává s nevěrou, s dvěma lidmi, kteří se mají rádi a hledají si k sobě cestu i s bojem s duchy a pověrami. Všechno napsané krásným poetickým stylem, s metaforami a obrazy, myšlenkami o životě, smrti a všem mezi tím. Je to přesně ten typ knížky, kterou vlastně ani nemusíte číst souvisle, já sama jsem si ji dávkovala postupně, pak ji na chvilku odložila a zas se k ní vracela, prostě abych měla tu správní náladu, podškrtávala jsem si zajímavé myšlenky a zamýšlela se. I když jde o jednu vesnici a postavy se objevují i víckrát, mění se časové línie a pohledy, nejde o souvislý příběh a to mě na tom baví. Pro mě je to přesně ten typ knížky, kterou si chci číst doma, v klidu a pokoji, sama jenom s teplým čajem a ideálně zimou nebo sněžením za okny, abych si ji mohla maximálně vychutnat a taky jsem to tak dělala. Zatím rozhodně nejlepší Stefanssonova knížka. schovat popis