Válečné konflikty provázely lidstvo odpradávna a s rozvojem válečnictví došlo také k rozvoji zdravotní péče o raněné. Na přelomu 18. a 19. století byly na bojištích zavedeny mobilní ambulance. Významnou osobností vojenského lékařství byl ruský lékař Nikolaj Ivanovič Piorogov, který jako první lékař využil k anestezii éter přímo v bojišti, k fixaci končetin používal sádrový obvaz a přišel také s myšlenkou systematického třídění raněných vojáků. Významnou postavou vojenského lékařství byl Jean Henri Dunant, který se v knize Vzpomínka na Solferino, věnuje okolnostem založení Mezinárodního výboru Červeného kříže. Rozhodující bitvě druhé italské války za nezávislost se podrobně věnuje Luboš Taraba v knize Krve po kolena.