V posledním roce svého života, roku 1855, píše Søren Aabye Kierkegaard dílo, které, jak říká, je psáno současníkovi. Nazývá jej „Okamžik“. Jedná se o soubor deseti takzvaných sešitů (poslední, desátý, byl vydán posmrtně), v nichž se dánský myslitel a filosof vypořádává jako „revizor křesťanství“ s „křesťanstvem“ – tedy s tím, co drží podobu křesťanství podle jména (s pokrytectvím) – co znivelovalo po dobu 1800let Kristovo učení (učení o životě), aby z něj učinilo pouhý žvást a frašku poplatnou lidské vychytralosti, kdy se stalo křesťanství světskostí „par excellence“! Autor děl: „Nácvik křesťanství“ či „Skutky lásky“ zde zaznívá ve svém posledním mohutném zápase jako polnice! Jako filosof užívá nejednou své sokratické ironie v boji s bezduchým sofismem – s bezduchým, hračkářským křesťanstvím, jejich kněžími a tzv. morálkou. Žádné učení se v dějinách nepřekroutilo do takové míry jako křesťanství (v žádném jiném učení nebylo však rovněž tolik možno – jako právě v křesťanství, skrze kategorický a kvalitativní rozpor mezi učením světa a pravými požadavky života, vzniknout tolika tzv. kacířům, jichž bylo „třeba“ odstranit pro „pokojné“ vydržování pokrytectví), neboť vstoupilo-li křesťanství v oficiálnost (křesťanství uznané státem – protimluv sám o sobě), bylo zapotřebí se vypořádat s jeho praktickým základem: s podstatou Ježíšova života, jeho učení – s jeho následníky – překroutit, či jak píše Kierkegaard, přidat ke vší lži slovíčko „křesťanský“. – Vypořádat se s učením, ustaveným nikoli v obláčcích metafyziky či náboženského snění (jak předvedla scholastika či tzv. zbožnost – a co dodnes považují lidé za křesťanství), nýbrž s učením udaném v mravním citu, v nezávislých požadavcích rozumu a svědomí každého jedince, které jdou přirozeně proti srsti a podstatě učení tohoto světa a jeho násilí (nesmyslu života). Odstranilo-li se křesťanství tím, že se stali v pokrytectví všichni křesťany (ve stejném duchu, považ! – jsme i všichni „svobodní“), pak již, pro uchování lži, postačilo jen dohlížet nad možnými výhonky pravdy – tu a tam se objevivšími, vzbuzující s dostatkem podezření, že to vše, co je profánní, je vůči pravdě sama lež, což nelze zadržet sebevětší armádou nejzaprodanějších lidí systému, kdy pravda  (nechť má kdo o tomto pojmu sebepomatenější relativistickou představu) je nezávislá na přání či moci světa. Proto staví se hranice, posvěcuje se meč a dělo, vedou se tzv. svaté války, vydržují se armády kněží, vojáků, policistů,  učitelů, trhají se lidé na kolech, mučí se, vykořisťují, zavádějí se inkvizice (vše zajisté v rámci daného pokroku, pořádku), platí se za loajálnost svým apologetům, špehům či katům a dalším lokajům (všichni zajisté navýsost vzdělaní); a stejně tak se podávají a prodávají lístky do nebe jako do kina (samozřejmě vše to „křesťansky“) – a pod slovem křesťanství opět křižují Krista. – Přiznávají se tím však nechtě, byť jinak to nejde, jak jsou vůči pravdě v její podstatě – při snaze ji odstranit – zcela bezmocní a bezbranní! Kierkegaardova slova jsou proto i nadále aktuální, i když si jej berou ve „vážnost“ opět i ti, kteří „do jisté míry“ učí „křesťanství“ (tedy živí se z křesťanství), kteří „do té míry“ jsou „křesťany“, neohrožují-li tím zároveň svého světského prospěchu, jde-li před, ba co více i za jménem nějaký ten titul světské důležitosti jako odznak Šelmy a její dvojakosti – že tedy ne zcela v očích jejich současníků je to z jejich strany nutné brát vážně! Vedle Chelčického a Tolstého, doplňuje Kierkegaard trojlístek myslitelů – apoštolů lidstva, kteří se nezávisle na sobě, a každý originálně, skrze dary svého ducha, ale rovněž i skrze oběť (bez níž není, obklopuje-li nás koukol, života a pravdy) zasloužili o to, že pozvedávají vědomí o životě, uchovávají nerozředěné požadavky rozumu, mravnosti, citu a víry nad onu vychytralost, hadovitost a lež. Kniha je pro přehlednost předkládána čtenáři v nejlepší možné sazbě, kterou umožňuje elektronický formát, aby se mohl na základě každého čísla Okamžiku dostat na příslušnou pasáž či odkaz v textu.