Bom žorno, Vítejte v Palivově hodině dějepisu. Během Prvního světového turnaje ve vybíjené (1914-1918) se Turci dali dohromady s Vídní a jak všichni víme, turnaj prohráli a za trest po nich byly pojmenovány dvě nejhnusnější kafe na světě. No a kromě toho se ostatní národy po turnaji vypravily do Istambulu na warbnb - to je jako airbnb, ale za nocleh neplatíte. #hraoturky Tahle knížka vypráví o jednom kebabovi, kterej ve válce přišel o ruku a jelikož už tedy nemohl krájet kebab, odešel na vesnici. A vesnice v Turecku, to kámo nechceš. Představ si Ústí nad Labem, ale o trošku hezčí - a máš tušení, jak takový peklo asi vypadá. I přesto hrdina dochází do vesnice s tím, že začne nový život. Což mi přijde jako stejnej oxymorón, jako když mi v minulý práci šéf řekl "Práce je to sice těžká, ale peněz je za ni málo."

No ale... S jednou rukou toho jako člověk moc nesvedete - v tenise můžete hrát jen forhend a nákup rukavic vás vždy uvrhne do těžké deprese. A tak není divu, že je hlavní hrdina všemi okolo zhnusen a nadává na cokoliv, což vede k tomu, že je na vesnici oblíbený asi jako opera nebo balet. Vykreslení negramotné, bezvýchodné a tupé turecké vilidž zvládl Jakub tak dobře, že jsem si knihu užíval jako už dlouho nic. Trochu mě ve druhé polovině zmátlo, že je v knize najednou dvakrát víc postav, ale pak mi došlo, že je sobota a jsem úplně vopilej.

No ale abych vás dlouho nenapínal - náš jednoruký frajer si všimne, že jedna zdejší žena nemá knírek a tak se do ní zamiluje - co ale čert nechtěl, nepřátelská armáda je na cestě do vesnice a dřív než bys řekl pokakaltepl, místní domky jsou v plamenech, protože nepřátelská armáda se řídí mottem Tomáše Řepky - "Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se ty kurvy chovaly k tobě." Depresivní drámo, které mi poválečnou náladou a kritikou národa připomnělo valby na Německo, který švihal Heinrich Böll - akorát si místo katolíků z Drážďan dosaďte do hlavní role lidi, kteří umí počítat jen do pěti brambor. schovat popis