Svatý kníže Václav (kol. 908-935) je hlavním patronem českého národa. Byl vnukem prvního křesťanského knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily. Do českých dějin se trvale zapsal jako stavitel rotundy sv. Víta na Pražském hradě, pozdější katedrály, a především jako oběť svého bratra Boleslava, který toužil vládnout místo něho. Ještě důležitější je ovšem Václavův "druhý život", který začal v okamžiku přenesení jeho těla ze Staré Boleslavi do svatovítské rotundy na Pražském hradě. Nad jeho hrobem bylo nejdříve zřízeno biskupství a časem mu byla symbolicky svěřena i péče o celý český stát. Tak se z něj stal věčný panovník, který pouze dočasně propůjčoval správu země právě vládnoucím knížatům a králům. Při příležitosti 1100. výročí jeho narození uspořádala Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Arcibiskupství pražské kolokvium, jehož předmětem byla jak historická osoba sv. Václava, václavská hagiografie a raný český stát a křesťanství, tak i od toho neoddělitelný svatováclavský kult, a to od samých počátků v 10. století, přes jeho vyvrcholení v době lucemburské, kdy byl úspěšně exportován do celé Evropy, k úctě barokní a konečně i k moderní tradici v minulém století. Důležitou součástí jednání byly nové archeologické výzkumy, uměleckohistorická analýza a samozřejmě i výpovědní hodnota písemných pramenů. Výsledkem kolokvia je tato publikace. schovat popis