Leden 1945. V Osvětimi-Birkenau zůstalo 4800 vězňů, ne schopných vydat se vlastními silami na strastiplný pochod smrti. Plynové komory a krematoria byly vyhozeny do vzduchu a sovětská vojska pronikla do hlubin nacistické obrany takovou rychlostí, že táboroví dozorci nestačili zabít přeživší vězně... Pár dní po osvobození koncentračního tábora sem přijíždí lékař Józef Bellert se skupinou více než třiceti krakovských lékařů a zdravotních sester. Po dobu osmi měsíců provozují prakticky na koleni v ruinách osvětimského tábora pravděpodobně největší polní nemocnici 2. světové války. To všechno v době bezprostředně po osvobození, kdy ještě doutnaly sutiny krematorií. Vězni odsouzení k smrti dostali šanci na nový život. Díky Bellertovi a jeho kolegům, kteří jim poskytli lékařskou pomoc bez ohledu na nedostatek vody a jídla, hygienických prostředků, obvazů a léčiv. Jejich zubožení pacienti vážili průměrně 25-30 kg. Trpěli tyfem, horečkami, tuberkulózou, průjmy, otoky a proleženinami. Báli se lidí v bílých pláštích s injekčními stříkačkami, protože je spojovali s injekcemi fenolu, s nimiž esesmani zabíjeli nemocné vězně. Člověk musel být skutečně silný, aby dokázal pomáhat v těchto podmínkách. Už jen pobyt v místě tak velmi zamořeném smrtí, kde se ošetřovatelky a lékaři denně potýkali s fyzickými a psychickými zraněními svých pacientů, představoval obrovské trauma dokonce i pro ty, kteří viděli nejednu válečnou hrůzu. Je těžké tomu uvěřit, ale ze 4 800 pacientů se k životu a zdraví podařilo navrátit 4 620 z nich. schovat popis