Becky Chambers mám ráda, její Poutníci mě bavili (i když třetí díl byl nejslabší ze série) a ze S pokorou a nadějí mám smíšené pocity. Vesmír je pro mě takové speciální téma. K tomu černému, tichému, rozpínajícímu se prostoru mám hluboký respekt a pojí mě k němu jak neodbytná zvídavost, tak ochromující strach. Aneb čím jsme my, náš život, naše problémy, trápení, sny a myšlenky, oproti velikosti vesmíru? Jsme ještě menší než mravenci na jedné z mnohé planet, které tam nahoře jsou. Život na naší planetě vznikl a stejně tak může zaniknout. Ať už postupným přičiněním nás samotných, nebo do nás napálí asteroid, kterému Země zkříží cestu.
Možná jen na malý zlomek si dokážu představit, co poprvé cítili kosmonauti, když se jim před očima objevila naše Země, zatímco kolem nich byl černý prostor, jak nicotné se vše zdálo oproti tomu všemu. Stejně tak je těžké zpracovat myšlenku, že výzkum, kteří někteří jedinci provádí, kterému zasvětili celý svůj život, bude prospěšný pro lidstvo a ti jedinci doslova položí svůj život na oltář vědy, aniž by měli tu možnost zažít, co bude dál. To, že cesta do vesmíru si vybere svou daň na časovém úseku, kdy jsou pryč.
Tohle všechno Chambers do knihy zapracovala. Existenciální krizi, cenu obětování života jedince pro vědu, vědecké nadšení při novém objevu... Ale zpracovala to do formy, která je prostě...z velké části nudná.
Kniha je formou zprávy, dopisu, osobního deníku Ariadne, letecké inženýrky na vesmírné lodi Merian, která je plavidlem mise Lawki 6. Společně s dalšími třemi členy posádky mají za úkol prozkoumat čtyři obyvatelné planety.
Ačkoli ostatní členové posádky jsou představeni, do hloubky rozpitvané mezilidské vztahy očividně nejsou na programu. I přesto, že spolu tato čtyřka tráví 24/7, působí spíš jako jeden velký organismus, který mechanicky zpracovává zadaný úkol a kooperuje se svými částmi. Sice je každý nějak unikátně odlišný, nedochází u nich k nějaké větší sociální interakci a prostě to působí jak čtyři vědečtí boti.
Oproti předchozím knihám Chambers je to celkem změna, čekala jsem, že vztahy mezi členy posádky budou více rozvinuté.
Upřímně, začátek knihy působí jak spojená hodina biologie se zeměpisem, poté přeskočíte na morální dilemata a pak to jen okázale vyšumí. Chambers si tu skvěle nastavila několik cest, kterými se mohla vydat, ale jakmile jednu cestu otevřela, hned přeskočila k další a další a nakonec to v rámci nějakého filozofického zakončení prostě utnula.
Věřím, že zásadní myšlenky, které do knihy obsáhla, se mohly zpracovat lépe.
Recenze
Možná jen na malý zlomek si dokážu představit, co poprvé cítili kosmonauti, když se jim před očima objevila naše Země, zatímco kolem nich byl černý prostor, jak nicotné se vše zdálo oproti tomu všemu. Stejně tak je těžké zpracovat myšlenku, že výzkum, kteří někteří jedinci provádí, kterému zasvětili celý svůj život, bude prospěšný pro lidstvo a ti jedinci doslova položí svůj život na oltář vědy, aniž by měli tu možnost zažít, co bude dál. To, že cesta do vesmíru si vybere svou daň na časovém úseku, kdy jsou pryč.
Tohle všechno Chambers do knihy zapracovala. Existenciální krizi, cenu obětování života jedince pro vědu, vědecké nadšení při novém objevu... Ale zpracovala to do formy, která je prostě...z velké části nudná.
Kniha je formou zprávy, dopisu, osobního deníku Ariadne, letecké inženýrky na vesmírné lodi Merian, která je plavidlem mise Lawki 6. Společně s dalšími třemi členy posádky mají za úkol prozkoumat čtyři obyvatelné planety.
Ačkoli ostatní členové posádky jsou představeni, do hloubky rozpitvané mezilidské vztahy očividně nejsou na programu. I přesto, že spolu tato čtyřka tráví 24/7, působí spíš jako jeden velký organismus, který mechanicky zpracovává zadaný úkol a kooperuje se svými částmi. Sice je každý nějak unikátně odlišný, nedochází u nich k nějaké větší sociální interakci a prostě to působí jak čtyři vědečtí boti.
Oproti předchozím knihám Chambers je to celkem změna, čekala jsem, že vztahy mezi členy posádky budou více rozvinuté.
Upřímně, začátek knihy působí jak spojená hodina biologie se zeměpisem, poté přeskočíte na morální dilemata a pak to jen okázale vyšumí. Chambers si tu skvěle nastavila několik cest, kterými se mohla vydat, ale jakmile jednu cestu otevřela, hned přeskočila k další a další a nakonec to v rámci nějakého filozofického zakončení prostě utnula.
Věřím, že zásadní myšlenky, které do knihy obsáhla, se mohly zpracovat lépe.