Doufám, že se na české literární scéně bude jméno Petr Brožovský skloňovat častěji, jelikož tento talentovaný debutant přináší osvěžující příběh pro milovníky české fantastiky v policejním a military módu. Ale nepředbíhejme. Titul vyšel letos v dubnu u nakladatelství Epocha v brožované vazbě s chlopněmi a kvalitní obsah čítá tři sta devadesát osm stran. V rámci žánru autor perfektně vystihl rozpětí útvaru a je toho mnohem víc, co se mu vydařilo.

Nejsme ti hodní. Nejsme ti zlí. Nejsme ani oběti, ani vrazi. Jsme jen my. Nic víc. Str. 69

Vypravování se především odehrává v ich-formě z úhlu pohledu ústředního hrdiny, ale také v er-formě. Situace se vhodně střídají, takže doplňující úseky ve třetí osobě představují místa, která by jinak pokrytá nebyla a kupodivu nepůsobí vůbec rušivým dojmem. I když vzhledem k náhledům na minulost, které jsou obvykle označené slovem Kdysi, se už trochu ztrácet můžete, ale stále je to na hraně. Pokud přečtete knihu do pár dní, předpokládám, že si budete všech těch kliček, útržkových vzpomínek nebo celé retrospektivní kapitoly vědomější a snadno se v nich zorientujete. Koncept je tedy složitější, ale většina čtenářů to bude vnímat jako klad, jelikož i oddechová braková literatura může mít (a v tomto případě má) své kvality.

Styl psaní vyznívá na první pohled jednoduchý, lidový a velmi upřímný. Se všemi těmi vhodně vloženými vulgarismy a občasnou absencí emocí se Petr Brožovský ještě rozhodl nás ohromit a pobavit vtipnými obraty a lehkým maccho přístupem. Myslím, že složitější forma by zničila atmosféru a uvěřitelnost vypravování ústředního hrdiny, který je sám o sobě tak velká osobnost, že vás dokáže ohromit s běžným slovníkem. Ale občas se ukáže, že taková uhlazenější slova vyšší úrovně používat umí, a nejspíš by si s křížovkami snadno poradil. Ačkoliv působí tak trochu jako buran, rozhodně jím není. Spisovatel má ke všemu rozsáhlou slovní zásobu, která sice není viditelná na první pohled, a náročnější čtenář si ji při čtení do sytosti užije.

Prolog s názvem Později nás zavádí do části příběhu, ke které se teprve dostaneme. Představuje tak ukázku fantasy prvků, kterých se čtenář dočká, a přitom navnadí na to, že ačkoliv bude po delší dobu dějová linie působit jako typická akční romance plná nebožtíků, chystá se něco mnohem většího!

Po úvodním textu následuje děj rozdělený do tří částí, vždy obohacených o citát. Skupinová terapie, terapie monologem a terapie dialogem. Každá část odkrývá životní etapu ústředního protagonisty Mrtvoly a jeho týmu. Útvar PSZÚ je vlastně tajná policejní skupina, která pod vedením vyšší mocnosti, tedy náměstka s přezdívkou Doktor, dělá, co je mu nakázáno. A to obvykle bez přemýšlení, i když Mrtvola má až překvapivě silné morální zásady (tedy některé), pro které je schopen i zabíjet - což taky dělá často a rád.

Pod přezdívkou Mrtvola se ukrývá zásadový voják až do morku kostí, Jakub Kolínský, který byl vězněn za popravení své vlastní jednotky. Proč? Důvod se dozvíte v průběhu čtení. Z vězení ho vysvobodí náměstek, kterému začne říkat Doktor a panu Doktorovi se Jakubův smysl pro přezdívky natolik zalíbí, že se rozhodne je využít v praxi. A proto má Mrtvola kolem sebe náhle partu podivných lidí s pseudonymy.

Z počátku se charaktery více či méně slévají, jelikož je poznáváte až v průběhu čtení. Ale i přesto se mezi nimi dá poměrně snadno orientovat. Kupříkladu Sirka je od začátku pro každou legraci a tak vás hned v počátku okouzlí otázkou, na kterou fakt není snadné odpovědět a pokud ano, tak představa je odporná. Ale pokud si to autor počítá, tak pět nula. Dále máme Pixela, počítačového génia, který si přezdívku podle všeho vybral sám a to díky reálně existujícím povídkám na blogu ESC, které si můžete přečíst. Jedná se o autorův blog? Následuje Kristýna, která tak nějak je z nich prý nejnormálnější (a možná je), Tatranka, Ráda a další, které si zamilujete nebo zapomenete. Já jsem si ani nevšimla, kdy jsem si tuhle partu natolik oblíbila, až mi za nimi bylo smutno.

Více v recenzi: (url)/2022/05/recenze-tanec-papirovych-draku-petr.html#more schovat popis