Sci-fi ze staré školy, ze které je výrazně cítit melancholie, obava o osud Země a touha po objevování nových světů. V době vzniku knihy byly informace o planetách sluneční soustavy minimální, prakticky nulové, nelze tedy autorce nijak vyčítat, že si obyvatelný, ba nádherný svět vysnila právě na bájné Jitřence, romantické Venuši, pojmenované podle bohyně jara a lásky. Pokud jste tedy ochotní odhlédnout od nyní všeobecně známých vědeckých poznatků o naprosté (mírně řečeno) nehostinnosti této planety, můžete se ponořit do příběhu o průzkumníkovi Edym, jeho touhách a hledání pravdy o Venuši i sobě samém. Tento klasický dobrodružný příběh o přátelství, lásce, lidském strachu z neznáma i odvaze musel být ve své době skutečným literárním klenotem. Zub času je bohužel nelítostný. Zákonitosti vymyšleného světa pokulhávají, logika jednání postav občas také, mimozemšťané i jejich prostředí působí dost obyčejně - lidsky a pozemsky; můžeme tu celkovou naivitu označit za roztomilou, k dokonalosti však má daleko. Zamrzí časté opakování těch samých myšlenek stále dokola: Edyho zamilovanost, pochybnosti, přemítání na téma telepatie, tytéž cesty do lesa a zpět... očesat tohle od repetitivnosti, námět by vydal na dlouhou povídku. V některých ohledech nelze upřít alarmující aktuálnost; Země zabetonovaná a vyasfaltovaná do jednoho obrovského města bez přírody se nejeví být až tolik nereálnou v dnešní bezohledné době.
Přestože se stále jedná o lehký nadprůměr, nepřináší nic nového: doporučila bych jej především trpělivějším čtenářům, co v žánru science fiction nemají příliš načteno, nebo se rádi nechají okouzlit retro atmosférou fantastické literatury 60. let minulého století. schovat popis