Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a...
číst celé
Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány.
Moldavan utíká jak malá myš, hlavu má vraženou mezi ramena.
„Stát!“ křičí strážný. A zapisuje si K-460. „Kdes byl?“
A už jde na něho a otáčí pušku pažbou kupředu. Z davu všichni křičí: „Svině! Chcíplotino! Hajzle!“
Ale někteří ztichli ihned, jakmile seržant začal obracet pušku.
Chlap ani nemuká, hlavu má sehnutou, couvá před strážným. Zástupce z dvaatřicítky vystoupil z řady:
„Zalezl si dobytek na lešení, schovával se tam přede mnou, pak se tam zahřál a usnul.“
A bác ho pěstí za krk! A bác ho do týla!
Tím ho odehnal od strážného.
Moldavan ucouvl, ale hned proti němu vyskočil Maďar, taky z dvaatřicítky, a kop ho do zadnice! A ještě jednou!
Tohle je, kamaráde, jinší kafe než dělat špiona. Dělat špiona, to dokáže každý pitomec. Takový špion si žije, ručičky si nezašpiní a je mu veselo. Ale zkus to odkroutit si v kárném deset tvrdých s krumpáčem a lopatou!
Strážný nechal pušku klesnout.
A velitel eskorty řve:
„Od-stoupit od vrat! Po pěti ná-stup!“
Potvory, zas budou počítat! Jaképak teď počítání, když je to stejně jasné? Chlapi začali hučet. Všechen vztek se teď od Moldavana obrátil proti eskortě. Chlapi hučí a nehýbají se od vrat.
schovat popis
Recenze
Ta kniha silná. Když nejdřív vezmu literární hodnotu, tak ta je nesporně veliká. Solženicyn přichází s jednoduše geniálním konceptem, který popisuje velmi autenticky, protože to zažil. Způsob jakým je kniha psaná je zančně muklovská. Sám jsem pobýval nějaký čas na odvykačce, kde jsem se setkal s mnoha mukly a chápu tu mentalitu. Ta je zde popsána přímo perfektně. Tím už se dostávám k obsahu. Pracovní tábory, nebo také v přeneseném výtazu Gulagy byly jedna z nejstrašnějších kapitol 20. století a velká krvavá skvrna na historii mého lidu. Přesto vězni projevili velkou vůli k životu a přežili a dodali nám svědectví. Toto je jedno z nich. To, co se zde zdá odlehčené, nebo humorné je samozřejmě realita kára. Když člověk projde peklem, stane se démonem. A zvykne si. Teda nechápejte mě špatně, to jsem možná řekl příliš silně. Zkrátka si myslím, že ta kniha je autentická i tím přístupem. Starý mukl prostě nepláče nad osudem. Je smířen, přežívá.
Zařazuji knihu mezi své nejoblíbenější, pomohla mi přečkat současnou krizi včetně mé osobní. Navíc mi otevřela celý nový literární svět, myšlenkový směr a historické období, které bych rád prozkoumal dále. Proto si musím přečíst Souostroví Gulag a další věci.
Myslím si, že daná kniha ilustruje smutnou, tragickou, ale opravdovou skutečnost, která si kdysi odehrávala v Rusku. Je to psané jednoduchým a dostupným jazykem, avšak autor hodně uživá argotu a specifických ruských slov, které jen víc dodávají autentičnost.
Od knihy jsem očekával asi větší napětí, které se bohužel v mém případě nedostavilo.
Určitě oceňuji autentičnost a přesný popis dne ve vězení, drsné podmínky, jež byli vězni podrobeni. Myslím si, že spíše mne osloví knihy Souostroví Gulag.
za beletrii 5 hvězd, za faktologii 0