Román Hypofýza v exilu je zajímavý jak obsahem, tak formou. Ve vyprávění hlavní hrdinky Mii se prolínají tři vzájemně provázaná témata – šokující prožitek války v Jugoslávii, uprchlická zkušenost a komplikované snahy o početí dítěte. Českému čtenáři nabízí Sofija Kordić důvěrně známé prostředí Prahy 90. let s jeho klubovou scénou, nadšením z dříve nedostupných kulturních zážitků (jako byl třeba koncert Pink Floyd na Strahově v r. 1994), ale i projevy nesnášenlivosti a xenofobie, ať už jde o silácké projevy skinheadů, nebo pohled svrchu na „Jugoše“. Formálně i obsahově pak románu dodávají na zajímavosti dopisy Miiných kamarádek z Anglie, Izraele a Bělehradu, jež plní hned několik funkcí – jednak zprostředkovávají širší pohled na situaci v Jugoslávii i její vnímání ve zbytku světa, jednak si díky nim čtenář snáze dokáže představit, jaké to je, když se člověku rozpadne svět i se všemi mezilidskými vazbami.

Reakce na takové vykořenění jsou různé, v Miině případě mysl, neschopná se vyrovnat s realitou války, ovlivní tělo – hypofýza přestane produkovat ty správné hormony, a brání tak početí, protože jak seslat dítě do světa, který přestal dávat smysl? V další dějové linii tak sledujeme Miinu anabázi po klinikách asistované reprodukce, vzepětí naděje i následná zklamání.

Hypofýza v exilu nejen zprostředkovává, ale i vzbuzuje silné emoce a nutí čtenáře k přemýšlení a přehodnocování zažitých představ. schovat popis