Když jsem tuto knihu dočetl, bylo mi jasné, že jsem právě měl v ruce něco...no, něco jiného. Něco, s čím jsem se doposud nesetkal. Už během čtení jsem jaksi tápal, co to vlastně má být. Ne že by to bylo nějak těžko čitelné nebo nějaká fantasmagorie. Naopak, je to čtivě napsané, vše drží pohromadě, a přesto jsem měl pocit, jako bych bloudil v jakémsi labyrintu nebo bludišti, ale v takovém, kde moc dobře víte, kudy vede cesta, a přitom z nějakého těžko definovatelného důvodu stejně bloudíte. Autor si vyloženě hraje nejen se slovy a svými postavami, ale také se čtenářem. Jako když někoho učíte plavat metodou, že neplavce hodíte do vody a poraď si. Stejně tak Bolaño dovede čtenáře na určité místo a nechá ho tam být. Neustále jsem měl pocit, že je mi nabízena pouze slupka a pod povrchem se skrývalo, nebo jsem měl pocit, že se skrývalo, něco víc, něco temného anebo autorův smích. Časté střídání rytmu udržuje čtenáře stále pozorného, protože kdyby tolik stran popsal jen monotónně, brzy by byla kniha zavřena a odložena. Těžko v krátkosti říct, o čem kniha je. Možná bych mohl říct, že je o hledání...koho? čeho? Snad zdánlivé hlouposti, snad něčeho velkého. Záleží na úhlu pohledu. Kdo knihu dočte, bude mít nejspíš rozporuplné pocity. Já si říkám, že jeden velmi nadaný chilský autor předčasně zemřel, zřejmě zbytečně, když oddaloval transplantaci jater, která by mu zachránila život, kvůli práci na textech. Mohli jsme jich mít víc, mohli jsme hrát hru s autorem, nebo se na něj vykašlat, ale každopádně by se někteří z nás mohli stát divokými detektivy...radši ale pátrajícími jen v textech, kde nakonec možná není vůbec nic k vypátrání. Je zmatené, co jsem napsal? A proč ne? schovat popis