V českých poměrech není mnoho praktikujících architektů, kteří mají potřebu a schopnost vyjadřovat své myšlenky a názory na architekturu formou esejů či dokonce knih. Teoretické zkoumání souvislostí architektonické tvorby je pak ponecháno „vykladačům“, v lepším případě teoretikům architektury. Tato dělba práce nebyla samozřejmostí vždy a není všude. Aaltovo tvrzení, že „Bůh stvořil papír jen proto, aby měli architekti na čem kreslit; vše ostatní je podle mého názoru zneužitím papíru“, dnes na mezinárodní architektonické scéně rozhodně neplatí. Významní architekti považují za nezbytné publikovat svůj názor na architekturu i svět kolem nás.
Mezi českými architekty však takových příkladů najdeme opravdu jen poskrovnu. Pavla Melková patří mezi takové výjimky. Jako spoluautorka (s Miroslavem Cikánem) tak pozoruhodných realizací, jako je například revitalizace Bastionu XXXI, vítězící v Grand Prix architektů 2012, nebo rekonstrukce Janákova Husova sboru v Praze na Vinohradech, se dostatečně etablovala ve své vlastní profesi tvůrčí architektky a touto knížkou esejů se představuje v roli autorky přemýšlivých statí, jež – v poslední instanci – míří k otázce smyslu architektury. Některé ze statí se týkají klíčových otázek architektonické tvorby, jako je význam řeky ve městě, význam zvonů ve městě, volný čas ve městě a veřejný prostor, jiné jsou spíše reflexí duchovní situace současné doby. K úvahám Melkovou inspirují jak vlastní tvůrčí zkušenosti, tak texty píšících kolegů či podněty z krásné literatury. schovat popis