„Bílá lvice“ se z části odehrává ve Švédsku, z části v Africe, kde autor tráví spoustu času. Hlavním hrdinou je komisař Wallander, který se u nás předvedl již ve čtyřech detektivkách. Všechny vydalo nakladatelství Host.
V „Bílé lvici“ se Mankell rozhodl být originální a vybočit z řady. Mohl navázat na tradici severských detektivek či krimi románů, ale on se rozhodl promíchat žánry. Nedržel se klasických schémat a nedal čtenáři to, co by očekával. Byl to riskantní krok, ale vyplatil se. „Bílá lvice“ je skvělý příběh, který přečtete jedním dechem. Jednotlivé odstavce budete hltat a ani na chvíli vás nepřepadne pocit, že je tady něco navíc nebo tu něco chybí.
A to i přesto, že v tomto příběhu jsou karty jasně rozdány a vy víte, kdo je padouch a kdo klaďas. Dokonce tady nenajdete ani jednu záhadnou postavu v pozadí, která by tahala za nitky a jejíž prozrazení by vás na konci šokovalo. A co víc – na začátku dojde k vraždě, ale jméno pachatele vám Mankell prozradí ještě v první třetině knihy. Přesto všechno příběh považuji za jednu z nejlepších detektivek, které jsem v poslední době četla.
Kdybych měla „Bílou lvici“ zařadit žánrově, nejblíže bych zřejmě byla, kdybych ji označila za politický nebo špionážní thriller. Všechno se točí kolem politické situace v Africe, kde proti sobě stojí několik skupin obyvatelstva. Jestli jsem vás nyní polekala, protože se neorientujete v politice, vůbec to nevadí. Co a jak pochopíte díky prologu, který mapuje situaci v Jihoafrické republice od roku 1918 do doby děje knihy. Dozvíte se, jaké jsou vztahy mezi černochy, Búry a Angličany. A pochopíte, proč se vzájemně nenávidí k smrti. Mankell je Pan spisovatel, a proto i tuto historickou exkurzi dokázal podat tak, že si ani neuvědomíte, že vám něco vysvětluje. Všechno je to v rámci příběhu a všechno je to beletrie.
V příběhu exceluje několik hrdinů a velmi příjemným překvapením je sám komisař Wallander. Ač policista, jeho počínání je občas dost neortodoxní. On sám si nedělá iluze o policejním systému a sem tam má skvělou průpovídku ohledně byrokracie. Pro někoho bude možná cynik a skeptik, já ho považuji za realistu, který si nedělá iluze o tom, jak to v životě (a u policie) chodí. Osvěžující je, že není svázán pravidly, a když jde o dobrou věc, dokáže i porušit zákon. Další významné postavy se dostaly do Švédska z Afriky a vy postupně zjišťujete, co jsou zač a co je jejich úkolem. Příběh je napínavý i díky tomu, že osudy jednotlivých aktérů se prolínají, někdy dost nečekaně. Absolutně netušíte, co vás čeká na další stránce, a ani se neodvažujete odhadnout, která z postav se ve zdraví dočká konce knihy. Jádrem příběhu je plánovaný atentát, u kterého pouze čtenář ví, které významné osobnosti se týká.
Autor vám skvěle vsugeruje pocit, že čas neúprosně běží a za chvíli tu bude den D a hodina H. Mankell vám totiž neustále připomíná, který je den a kolik hodin. Díky tomu máte pocit, že jste součástí příběhu, a také se o to víc dokážete ztotožnit s hrdiny. Zajímavé je, že v „Bílé lvici“ se ztotožníte nejen s těmi kladnými, ale i s některými záporáky. Autor poskytl všem stejný prostor a vás dokáže přimět k tomu, že budete litovat i ty největší mrchy.
„Bílá lvice“ je rozhodně kniha, která stojí za přečtení. Vlastně už jen proto, že Mankell píše tak, že by se od něj mnozí autoři mohli učit. Zejména ti rozvleklí a upovídaní. Mankell nic nerozpitvává, nevysvětluje a hlavně ničím nezdržuje. Jeho věty jsou krátké a úderné. Příběh je surový a reálný tak, že vám z toho bude běhat mráz po zádech. schovat popis