Kniha Možnosti četby nabízí interpretaci díla Karoliny Světlé na pozadí diskurzu české literární kritiky druhé poloviny 19. století. Autor se soustředí na dobové přístupy k podobám a funkcím národní literatury, zaměřuje se na problematiku úkolů kladených na českého spisovatele. Nad prózami Karoliny Světlé otevírá otázku, v jaké míře mohla tato společenská objednávka ovlivňovat individuální umělecký rukopis. Zajímá jej problém autorské i čtenářské reflexe vlastenecky výchovné tendence literární tvorby. Toto dobové přijetí tendence daného druhu coby faktoru, který žádoucím (nikoli limitujícím) způsobem přednastavuje utváření smyslu uměleckého díla, chápe jako výraz dědictví raně obrozenských ideových konstruktů, jako projev pohybu v mýtu o vzkříšeném národu - pohybu, který v rámci takřka všeobecně akceptovaného komunikačního kódu čtenáři sdílejí se svou spisovatelkou. Odpověď na otázku, jak se základní aspekty tehdejšího diskurzu o české literatuře vztahovaly ke spisovatelčině tvorbě a jakými cestami byla Světlá vynesena do pozice ztělesněného ideálu národního slovesného tvůrce, hledá autor ve druhém oddílu knihy. Se zohledněním základních poloh dobové kritické recepce díla Karoliny Světlé se pak ve třetím oddílu pokouší formulovat vlastní rozumění autorčinu uměleckému výrazu. Pozornost zaměřuje především na problém specifických uměleckých postupů na poli poetiky literární postavy (citový a mravní vývoj výjimečných hrdinek, rozvíjení dramatických příběhů lásky završených motivem položení oběti atp.); klade si otázku, v jakém vztahu jsou tyto postupy vůči naplňování vlastenecky výchovné tendence, v jakých ohledech je možné právě v těchto prvcích spatřovat projevy onoho pohybu v obrozenském mýtu. Zkoumaným materiálem jsou zde především ještědské romány z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století (Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina, Nemodlenec), autor ovšem přihlíží rovněž k otevřeně tendenčním prózám z pozdních fází tvorby Karoliny Světlé.