„Praha osudová“ je další díl ze série z pera anglického spisovatele Philipa Kerra. Kerr vytvořil postavu svérázného detektiva, komisaře berlínské kriminálky Bernieho Güntera. Ten se objevuje v historických detektivkách z Výmarské republiky, z druhé světové války a z období války studené.
Tento příběh se odehrává v roce 1941 na dvou dějištích: v Berlíně a v Praze. Formálně jde o klasickou detektivku, která se po vyřešení klíčové vraždy stává špionážním románem s řadou překvapení. V knize se řeší několik případů, které spolu na první pohled nesouvisí.
První případ řeší Günter v Berlíně. Jde o nehodu na kolejích, která se posléze změní v brutální vraždu. Obětí je holandský dělník, který přišel do Německa kvůli práci. Za druhý případ lze považovat pokus o znásilnění mladé atraktivní Arianne. Třetí případ, pravděpodobně ten nejdůležitější, na hlavního hrdinu čeká v zámečku, který obývá nacista Heydrich.
Hlavní hrdina svůj příběh vypráví v první osobě, což je čtenářsky velmi vděčné. Bernie je čtyřicetiletý chlápek, který nějaký čas strávil na Ukrajině a v Bělorusku, kde Němcům pomáhal likvidovat Židy. Do Berlína se vrací jako cynik, který si téměř přeje zemřít. O nacistech si myslí své, pouští si pusu na špacír, nebere si servítky, popichuje, ale i přesto ho jeho okolí považuje za skvělého detektiva. Z tohoto pohledu je Bernie podobný hrdinům americké drsné školy. Ostatně kniha v mnohém připomíná styl vyprávění R. Chandlera či D. Hammetta.
Bernie řeší své problémy, snaží se vyrovnat s minulostí a své případy řeší značně neortodoxně, přesto si ho čtenář zamiluje. Detektivní zápletky nejsou nijak originální a ledacos čtenář uhádne, ale hlavní postava je důvod, proč knihu považuji za nadprůměrnou. Co se týče detektivních záhad, tak se autor dopustil dvou chyb. První chyba je, že do příběhu nevpustil více ženských postav. Máme tady Arianne, která se sblíží s Berniem, ale jak jejich příběh skončí, překvapí jen naprostého naivku.
Druhá chyba se týká metody, jakou použil vrah na Heydrichově zámečku. Fakticky jde o klasickou záhadu zamčeného pokoje, která oslní jen ty, kteří nejsou v detektivním žánru příliš sečtělí. Milovníka detektivek Kerr neoklame, protože možností, jak byla na první pohled neproveditelná vražda spáchaná, je pouze několik. Navíc všechny popsal a rozpitval J. Škvorecký ve své knize Nápady čtenáře detektivek. Pokud jste ji četli, velmi brzy budete vědět, jak to vrah provedl. A osobnost vraha? I když přehlédnete stopy, které vám Kerr naservíroval, jeho identita vás pravděpodobně nebude šokovat.
Proto víc než detektivní část hodnotím část historickou. Autor použil postavy, které známe z dějepisu, a naložil s nimi po svém tak, aby vytvořil čtivý napínavý příběh. Možná by se dalo šťourat do toho, zda se opravdu všichni ti nacističtí pohlaváři sešli na jednom místě, ale tohle autorovi ráda odpustím, protože mě dokázal pobavit a zaujmout.
Hodně dobrý je i styl vyprávění. Na rozdíl od anotace si nemyslím, že by byl nějak třeskutě svižný, protože na to je tu příliš detailů a zbytečných podrobností, ale Kerr vás vtáhne do děje a už nepustí. V knize je dost popisů, ale všechny se týkají příběhu a čtenář se z nich dozví mnohé o tom, jak to tehdy za války chodilo.
Celkově je kniha dobrá, její jediné minus je v tom, že nejspíš neuspokojí znalce detektivek. Pro ně, jak už jsem řekla, záhada zamčeného pokoje žádnou záhadou nebude. Pokud si sem tam přečtete nějakou detektivku, pak se vám „Praha osudová“ bude líbit. Rozhodně je to totiž kniha, za kterou se žánr detektivky nemusí stydět. schovat popis