„Evropské blues“ je čtvrtý detektivní román, který švédskému spisovateli Arne Dahlovi vychází v nakladatelství Mladá fronta. V knize vás čeká řada zápletek, šokujících překvapení a hodně originální pointa. Rozhodně se vyplatí příběh dočíst až do konce, i když vám možná bude činit jisté obtíže autorův styl.
Arne Dahl (1963) pracuje jako literární kritik, což se na jeho knize do značené míry podepsalo. Jiný by se smířil s „obyčejným vyprávěním“, ale Dahl se snaží být za každou cenu originální. Jeho postavy se „nejmenují“, ale „honosí se jmény“. Skoro to vypadá, jako kdyby měl alergii na slovesa „být“ a „mít“. I když … Dahl má zřejmě alergii na všechna slovesa. Používá knižní styl, cizí slova a v jeho textu se to hemží prapodivnými přídavnými jmény a příslovci. Jen těch sloves je tu pramálo.
Jeho kolegové literární kritici budou nad jeho vyjadřováním plesat, ale čtenáři (zejména ti, kteří detektivky berou jako odpočinkové čtivo) budou nejspíš zmateni. A umím si představit, že i roztrpčeni. Autor je bezpochyby intelektuál, to mu nikdo neupírá, jen by nemusel tolik dávat najevo, jak se dokáže kultivovaně vyjadřovat. Čtenář by mu byl určitě vděčný, protože by se nemusel prokousávat pasážemi, k jejichž pochopení by potřeboval slovník. Příběh by dostal spád a rychlejší tempo. A navíc by se Dahl vyhnul pochybným patvarům, které překladatel přeložil tak, že působí chybně. To je případ zejména stupňování přídavných jmen nebo šestého pádu u jména a příjmení. Další nešvar je, že autorovy obraty leckdy nedávají žádný smysl.
Originalita je fajn věc, jen jí nesmí být hodně. Měla by se dávkovat po troškách a autor by neměl zapomínat, že nejdůležitější je tady příběh. Upřímně přiznávám, že v první polovině knihy jsem měla problém začíst se a do příběhu se zakousnout. Důvod? Zvykala jsem si na autorův styl a do toho jsem se snažila udělat si jasno v tom, kdo je kdo. V knize není jeden hlavní detektiv, ale speciální vyšetřovací tým, který má několik členů. Neřeší se tu jedna vražda, ale policisté vyšetřují několik zločinů, které spolu na první pohled (ale opravdu jen na ten první) nesouvisí. A navíc jsou tu dlouhé popisy. Je určitě zajímavé vědět, že jeden z hrdinů jede autem a pouští si muziku, ale proč bych o tom měla číst dvě stránky?
Druhá polovina příběhu získá nečekané grády. Krimi román založený na vyšetřovacích postupech se změní v napínavý a hrůzostrašný thriller. Tahle část má spád a autor upustil od svých nešvarů z první poloviny knihy. Možná si dokázal, že detektivku jde napsat kultivovaně, a proto se nyní soustředil na příběh a své hrdiny. Kniha je poměrně tlustá a podle mého by jí neuškodilo, kdyby se v první polovině škrtalo. Znám dost lidí, kteří neodloží sebenudnější knihu, protože jí chtějí dát šanci, ale na druhou stranu znám i dost lidí, kteří nebudou čekat nějakých dvě stě stránek na to, jestli se náhodou děj nerozjede. Kdyby šlo o prvotinu, Dahl a jeho český nakladatel by docela riskovali, ale v případě čtvrté knihy už čtenáři pravděpodobně ví, co mají čekat.
Druhou polovinu knihy jsem si vychutnala na sto procent. A až teprve u konce mi došlo, jakou chybu jsem udělala, když jsem občas polevila v ostražitosti během první poloviny příběhu. Proč? Protože mi tu autor naservíroval celou řadu stop, díky kterým jsem mohla všechny případy vyřešit ještě před koncem. Dahl vymyslel takovou záhadu, že ani nebylo nutné, aby ji komplikoval falešnými stopami. Něco málo asi vyřešíte, někoho budete možná podezírat, ale i tak budete na konci doslova zírat, jak to měl autor od začátku všechno promyšlené. Správné řešení jste měli takříkajíc celou dobu před očima. Na konci do sebe všechno zapadne jako jednotlivé dílky skládačky a všechno dostane smysl.
„Evropské blues“ je přesto všechno, co jsem řekla o autorově stylu jedna z mála detektivek, která mě v poslední době dostala. A tak mu s radostí odpouštím i ty jeho vcelku zbytečné řeči o spisovatelích, filozofech či řecké mytologii a těším se na jeho další příběh. Protože Dahl na rozdíl od mnoha svých kolegů dokáže napsat detektivku, u které může čtenář hledat stopy a lámat si hlavu nad tím, jak to vlastně všechno bylo. Navíc tu najdete několik opravdu silných lidských příběhů a osobních tragédií, které vás budou pronásledovat ještě dlouho poté, co dočtete poslední stránku.
Arne Dahl (1963) pracuje jako literární kritik, což se na jeho knize do značené míry podepsalo. Jiný by se smířil s „obyčejným vyprávěním“, ale Dahl se snaží být za každou cenu originální. Jeho postavy se „nejmenují“, ale „honosí se jmény“. Skoro to vypadá, jako kdyby měl alergii na slovesa „být“ a „mít“. I když … Dahl má zřejmě alergii na všechna slovesa. Používá knižní styl, cizí slova a v jeho textu se to hemží prapodivnými přídavnými jmény a příslovci. Jen těch sloves je tu pramálo.
Jeho kolegové literární kritici budou nad jeho vyjadřováním plesat, ale čtenáři (zejména ti, kteří detektivky berou jako odpočinkové čtivo) budou nejspíš zmateni. A umím si představit, že i roztrpčeni. Autor je bezpochyby intelektuál, to mu nikdo neupírá, jen by nemusel tolik dávat najevo, jak se dokáže kultivovaně vyjadřovat. Čtenář by mu byl určitě vděčný, protože by se nemusel prokousávat pasážemi, k jejichž pochopení by potřeboval slovník. Příběh by dostal spád a rychlejší tempo. A navíc by se Dahl vyhnul pochybným patvarům, které překladatel přeložil tak, že působí chybně. To je případ zejména stupňování přídavných jmen nebo šestého pádu u jména a příjmení. Další nešvar je, že autorovy obraty leckdy nedávají žádný smysl.
Originalita je fajn věc, jen jí nesmí být hodně. Měla by se dávkovat po troškách a autor by neměl zapomínat, že nejdůležitější je tady příběh. Upřímně přiznávám, že v první polovině knihy jsem měla problém začíst se a do příběhu se zakousnout. Důvod? Zvykala jsem si na autorův styl a do toho jsem se snažila udělat si jasno v tom, kdo je kdo. V knize není jeden hlavní detektiv, ale speciální vyšetřovací tým, který má několik členů. Neřeší se tu jedna vražda, ale policisté vyšetřují několik zločinů, které spolu na první pohled (ale opravdu jen na ten první) nesouvisí. A navíc jsou tu dlouhé popisy. Je určitě zajímavé vědět, že jeden z hrdinů jede autem a pouští si muziku, ale proč bych o tom měla číst dvě stránky?
Druhá polovina příběhu získá nečekané grády. Krimi román založený na vyšetřovacích postupech se změní v napínavý a hrůzostrašný thriller. Tahle část má spád a autor upustil od svých nešvarů z první poloviny knihy. Možná si dokázal, že detektivku jde napsat kultivovaně, a proto se nyní soustředil na příběh a své hrdiny. Kniha je poměrně tlustá a podle mého by jí neuškodilo, kdyby se v první polovině škrtalo. Znám dost lidí, kteří neodloží sebenudnější knihu, protože jí chtějí dát šanci, ale na druhou stranu znám i dost lidí, kteří nebudou čekat nějakých dvě stě stránek na to, jestli se náhodou děj nerozjede. Kdyby šlo o prvotinu, Dahl a jeho český nakladatel by docela riskovali, ale v případě čtvrté knihy už čtenáři pravděpodobně ví, co mají čekat.
Druhou polovinu knihy jsem si vychutnala na sto procent. A až teprve u konce mi došlo, jakou chybu jsem udělala, když jsem občas polevila v ostražitosti během první poloviny příběhu. Proč? Protože mi tu autor naservíroval celou řadu stop, díky kterým jsem mohla všechny případy vyřešit ještě před koncem. Dahl vymyslel takovou záhadu, že ani nebylo nutné, aby ji komplikoval falešnými stopami. Něco málo asi vyřešíte, někoho budete možná podezírat, ale i tak budete na konci doslova zírat, jak to měl autor od začátku všechno promyšlené. Správné řešení jste měli takříkajíc celou dobu před očima. Na konci do sebe všechno zapadne jako jednotlivé dílky skládačky a všechno dostane smysl.
„Evropské blues“ je přesto všechno, co jsem řekla o autorově stylu jedna z mála detektivek, která mě v poslední době dostala. A tak mu s radostí odpouštím i ty jeho vcelku zbytečné řeči o spisovatelích, filozofech či řecké mytologii a těším se na jeho další příběh. Protože Dahl na rozdíl od mnoha svých kolegů dokáže napsat detektivku, u které může čtenář hledat stopy a lámat si hlavu nad tím, jak to vlastně všechno bylo. Navíc tu najdete několik opravdu silných lidských příběhů a osobních tragédií, které vás budou pronásledovat ještě dlouho poté, co dočtete poslední stránku.
První polovina mi dělala trochu problém, ale pak jsem se začetla a bylo to docela svižné. Zápletka byla zajímavá. Konec mě překvapil, i když jsem některé souvislosti už vytušila.
Spád děje zde není (jak u AD je obvyklé) nijak světoborný, takže pro milovníky akčnějšího rázu nic moc, rozuzlení zajímavé, pro severské autory typicky ne nijak zásadně jednoznačné (takže opět pozor: jen ukázat na vraha zde není cílem).
Možná až moc osobní zaangažovanosti členů vyšetřovací skupiny A na případu - navíc brzy zjistitelné (nebo lépe řečeno - předvídatelné).