Příběh faráře Josefa Toufara, muže, který byl v roce 1950 umlácen estébáky, i když vlastně nic neudělal, je myslím dostatečně znám všem příznivcům naší moderní historie. O Toufarovi jsem četl několik článků, viděl televizní reportáže a poslední zpráva o něm (návrat jeho ostatků do Číhoště) mi připomněla, že bych si měl přečíst hlavně knihu Miloše Doležala, oceňovanou laiky i odborníky.Autor čtenáře provede známými fakty o životě a smrti Josefa Toufara, detailně, pečlivě a velmi čtivě. Příběh Josefa Toufara je zajímavý z mnoha pohledů – stát knězem se mohl až po smrti otce, takže se svým vzděláním (gymnásium a poté kněžský seminář) musel čekat. Do gymnaziální lavice usedl o více než desetiletí později, než jeho spolužáci, takže byl mezi malými primány raritou. Říkali mu “dědek” a okolím byl velmi oblíben. Miloš Doležal se v knize kromě jiného soustředil na Toufarovu povahu a vztah k ostatním lidem. Text je protkán citacemi pamětníků, kamarádů, farníků a všech ostatních, kteří autorovi pomáhali se skládáním mozaiky Toufarova života. Kromě rozhovorů s pamětníky a putování v Toufarově kraji stojí za knihou mnoho hodin bádání v archivech, což k podobným dílům prostě neodmyslitelně patří.**br**
Čtenář se s Toufarem seznámí, jak nejlépe to jde, pozná jeho povahu, zjistí, jaký je a vlastně si ho i dost dobře umí představit při kázáních (kterých je citováno několik). Text provázejí malé fotky na krajích stránek, většinou jde o snímky lidí, o kterých se v aktuální části knížky píše. Kromě těchto snímků snad víc než polovinu knihy tvoří obrazová dokumentace, kopie nejrůznějších dobových materiálů, a samozřejmě mnoho fotek ze všech období Toufarova života.

K poznání Toufarova charakteru pomáhají i mnohé fotografie, nearanžované a přirozené. Příprava na smutné vyvrcholení knihy je pozvolná, jako by se autor být vstoupit do těch nějtěžších chvil Toufarova života. Ty následovaly po zázraku (pohybování křížku v kostele při kázání) a Toufarově uvěznění ve Valdicích. Toufar se stal nevinnou obětí a vlastně i mučedníkem. Režim si ho vybral jako exemplární příklad představitele církve, která dělá vše možné i nemožné proti poměrně novému zřízení. Estébáci (přímo úkolovaní známým ministrem Čepičkou) hledali zámiňky a číhošťský zázrak se jim hodil skvěle.

Josef Toufar ve vězení trpěl měsíc, pak zemřel na vnitřní zranění, které mu způsobil sadistický estébák Ladislav Mácha při výsleších plných násilí a ponižování. Závěr knihy je drastický, ale podle všeho to tak opravdu bylo. Čtenáři je velmi sugestivně (ale přesto se snahou o hledání skutečné pravdy) dovyprávěn příběh muže, který by neměl být nikdy zapomenut. Nebyl hrdinou, prostě měl smůlu a nelidský režim ho zahubil.

Kniha se čte velmi dobře a je také vidět, že autor je velmi pečlivý při studiu pramenů a nelze přehlédnout hlavní důvod, proč je jeho kniha tak dobrá. Miloš Doležal má totiž k Josefu Toufarovi vztah, stejně tak ke krajině, kde vyrůstal a kde se jako student poprvé začal tajně zajímat o dění v padesátých letech.

Autorovi se podařilo zpracovat dojemný příběh číhošťského mučedníka formou, která musí vyhovovat většině čtenářstva. Čtivě, zajímavě, ale přitom bez pokusů o hledání laciné senzace. Existuje mnoho osobností, známých či veřejnosti zcela cizích, které by si zasloužily, aby byl jejich život zaznamenán tak skvěle, jak to udělal v případě faráře Toufara Miloš Doležal. schovat popis