Strhující paměti psané v první osobě přítomného času sledují očima mladého Michaela stále otřesnější vývoj událostí v nacisty okupovaném Československu mezi lety 1939–1945. Zpočátku v desetiletém Míšovi roste pocit nespravedlnosti, vůči níž protestuje slovy: „Každý den nějaký nový předpis a horší jídlo a žádný fotbal.“ Když německá armáda obsazuje Prahu, sleduje pochodující vojáky spíš zvědavě než vyděšeně, dokud ovšem nezahlédne manželský pár, který páchá sebevraždu skokem z balkónu a až do poslední chvíle se drží za ruce. Pak už je jen čím dál hůř: ghetto, žluté hvězdy, vražda otce, vzrůstající pocit nebezpečí, hlad, ponížení. To vše vrcholí příjezdem rodiny do Terezína. Tam se Míša připojí ke skupině čtyřiceti chlapců, kteří žijí, pracují a hrají si pod přísným, avšak milujícím dohledem mladého muže jménem Franta, který jim říká Nešarimové a vede je k vysoké morálce: „Nesmíme dopustit, aby nás cokoli připravilo o naši lidskost.“ Vynalézavost, láska k bližnímu a odvážný vzdor, kterými se Míša, jeho matka, Franta a další postavy vyznačují, vykreslují na pozadí neustále se horšících poměrů výmluvný odkaz lidské odolnosti.
Kniha byla vydána s laskavou podporou Nadace Židovské obce v Praze a Nadačního fondu obětem holocaustu.
„Vyprávění mladého Míši je úplně jiné vzpomínání na holokaust, než bývá obvyklé. Míša zpočátku nechápe, co se kolem něj děje, a s úlevou přijímá život v koncentračním táboře, kde hraje fotbal a uzavírá přátelství. Postupně však už pravdu nemůže nevidět. Kontrast jeho nevinného pohledu na věci se čtenářovou znalostí událostí (jež do jisté míry sdílí i dospělí okolo Míši) vyznívá zlověstně. Přítomný čas vyprávění zvyšuje jeho naléhavost a Míšův smysl pro spravedlnost a jeho neutuchající víra v lepší příští najde u studentů odezvu.“ (School Library Journal)
„Hrůzy holokaustu jsou zde pro školáky podány taktně, nicméně se v ničem neuchylují od pravdy. Bolestivou působivost pamětí ještě zvyšují přiložené fotografie a dopisy.“ (Booklist) „Někde ještě svítí slunce působí jako osobní deník českého chlapce, který během let 1939–1945 upřímně zaznamenává své každodenní starosti, stejně jako nejvnitřnější hnutí mysli. Michael tak současné generaci nabízí výjimečnou knihu, která v člověku probouzí jak soucit, tak zamyšlení. Je to neobyčejně cenný nástroj pro všechny, kdo se snaží (nejen) dospívající děti poučit o holokaustu.“ (Margot Stern Strom, Facing History and Ourselves)
„Toto vyprávění umožní mladým čtenářům představit si sami sebe uprostřed nepředstavitelného a ukáže jim, jak dokázaly přežít děti, které se ničím neliší od nich samotných.“ (Michael T. Anderson, New York Times Book Review)