Monografie o Anaxagorovi představuje intelektuální proměnu starší iónské přírodovědy a archaické filosofie v duchu „osvícenství“ řecké raně klasické doby. Ne náhodou se prý v Athénách Anaxagorovi přezdívalo „Rozum“. Nejen že „přinesl filosofii do Athén“, ale také ji proměnil tím, že hledal stálý základ změn všech věcí. Ze starší iónské naučné prózy vytváří žánr, který už silně připomíná pozdější filosofické a vědecké texty. Obsah je ovšem odkazem svobodomyslného intelektuála.

Výklad všech zachovaných fragmentů Anaxagorova díla (v novém původním překladu) i testimonií o něm a o jeho nauce se soustředí na objev limitně malých veličin, nový důraz na mysl včetně jakési náboženské reformy či přírodovědné novinky, například pochopení Slunce nebo meteoritů. Anaxagorás tyto novinky představuje v rámci tradiční iónské jednoty světa, který ještě není rozdělen na nebeský a pozemský, materiální a tělesný. Stále si ještě vystačí bez představy účelového uspořádání světa. Účelné jednání je spíše způsobem, kterým lidé (a patrně i ostatní živočichové) alespoň na čas kompenzují svoji konečnost a omezenost, zatímco svět nic takového nemá zapotřebí. Vláda mysli zatím není podřízena účelu, zůstává svobodná. schovat popis