Něžná vina je román opavského spisovatele německého původu Josefa Richtera (4. 3. 1948 Karlovice u Vrbna pod Pradědem – 13. 5. 2014 Opava). Autor popisuje dramatický život v prvních poválečných letech na Jesenicku. Události jsou nazírány mladým, teprve dospívajícím člověkem. Žánrově jde o román výchovy (Bildungsroman). Zobrazené situace v obci a okolí se motivicky dotýkají různých témat tzv. velkých dějin, která často nečekaně vpadávají skrze ústní podání nebo z tehdejších médií (rozhlasu a novin), případně vlivem již konkrétních administrativních nařízení, do života prostých obyvatel Jeseníků. Josef Richter se ovšem pokusil do krátkého časového úseku poválečných let vtěsnat různé historické události, o kterých se mohl dozvědět jenom zprostředkovaně jako mladý člověk nebo až v dospělosti, když mnohé byly v Československu tabuizovány. Například divoký odsun sudetských Němců (za mnohdy dramatických okolností), vraždy německých obyvatel, včetně událostí v Leštině a teroru v internačních táborech pro německé obyvatele Sudet, odsouzení k smrti političky Milady Horákové, události v Maďarsku roku 1956 atd. Některá líčení v románu vycházejí často z vyprávění o zážitcích z války a po válce různých románových postav – jak německých z vypravěčova příbuzenstva nebo okolí ve vsi či městečku, tak českých, popřípadě osob jiného původu (mj. slovenské nebo maďarské národnosti).Román vytváří dramatický oblouk od prostých chlapeckých dobrodružství a začátků docházky v obecné škole, kde humorné situace vyplývají i z jazykové komiky v národnostně smíšené třídě, až po vyústění v tragickou nehodu po výstřelu z náhodně nalezeného panzerfaustu (pancéřové pěsti) a jejích osudových následků.Román je laděn přes veškerou tragiku událostí humorně tak, jak to odpovídá nazírání mladého chlapce, který vyrůstá v pohraničí po válce, a to je bohaté na různá autenticky prožitá dobrodružství. Neskutečně dramatický závěr románu (smrtelná nehoda mladé ženy a následné mučení chlapce, hlavního hrdiny příběhu, českými vyšetřovateli, jakož i jeho tajné převezení do bezpečnější země v železničním vagonu spolu s postiženými chovanci albrechtické nemocnice, o něž pečovaly řádové sestry) není prožitkem autora. Avšak podle svědectví jeho syna Reného se setkal v zahraničí s člověkem, který tuto událost skutečně prožil na vlastní kůži. Ani v tomto případě tedy nejde o vymyšlenou příhodu.