Publikace se věnuje fenoménu voleb v komunistickém Československu v letech 1971 až 1989. Analyzuje jejich funkce a vysvětluje, proč každých pět let statisíce stranických funkcionářů, agitátorů a pracovníků bezpečnostního aparátu vynakládaly mimořádné úsilí k zabezpečení hladkého průběhu těchto „voleb bez výběru“. Přibližuje však i postoj většinové společnosti, která k volbám zaujala ryze praktický postoj a chtěla mít tuto „frašku“ co nejdříve za sebou. Přestože v Československu neexistovala volební povinnost, chovala se většina jeho obyvatel, jako by tomu tak bylo. Ukazuje se tak, že falšování volebních výsledků nebylo zapotřebí. Volby v Československu byly prezentovány jako „celonárodní hlasovaní za socialistické zřízení“ a neříci své ANO kandidátům Národní fronty bylo interpretováno jako záměrné narušování „žulové jednoty“, jehož původce musel počítat s existenčními důsledky. Odmítnout tento specifický aklamační rituál vyžadovalo notnou dávku odvahy či značný stupeň rozčarování ze společenských poměrů. Pouze nepatrná část voličů však volila tuto formu protestu, což však nic neubírá na jeho významu. Čtenář se tak bude moci podrobně seznámit i s řadou dosud neznámých životních příběhů, ve kterých se zrcadlí jak absurdita doby, tak vzájemné prolínání osobní statečnosti a selhání, humoru a tragičnosti, vzteku a zoufalství. Volby v Československu jsou v mnoha ohledech mimořádně cenným svědectvím o vzájemném vztahu mezi mocenským establishmentem a společností, o intenzivní interakci mocných a zdánlivě bezmocných. schovat popis