Stíhací esa Luftwaffe a jejich neuvěřitelné počty sestřelů vždy vzbuzovaly údiv a často i nedůvěru. Například Erich Hartmann měl sestřelit 352 nepřátelských letounů a Gerhard Barkhorn 301. To je mnohonásobně víc, než nejlepší esa Spojenců. V prvních desetiletích po válce byla tato čísla často považována za výplod propagandistické mašinérie doktora Goebbelse. Později, když letečtí badatelé začali mapovat historii leteckých bojů druhé světové války, musel být tento názor přehodnocen. Dnes je už většinou možné porovnat záznamy obou bojujících stran. Kolik sestřelů stíhači Luftwaffe v konkrétním boji ohlásili a kolik letounů bylo na straně Spojenců skutečně zničeno či poškozeno. V naprosté většině případů jsou Němci udávaná čísla reálná a jen výjimečně se skutečnost nějak zásadně rozchází s německými záznamy. Nadsazování počtu vítězství nebylo u Luftwaffe o nic větší než u jiných letectev. Docházelo k němu hlavně v hromadných soubojích, ve kterých mnoho stíhačů střílelo na mnoho protivníků ve stejném čase a na stejném místě. To byl ale problém na obou stranách fronty. Podmínky pro oficiální potvrzení sestřelu u Luftwaffe byly v některých ohledech dokonce přísnější než u Britského Královského Letectva nebo letectva Spojených států. Důvod tak velkého počtu sestřelů u německých ,,experten“ – jak se v Německu v té době velkým esům říkalo - byl jiný. Příslušníci RAF i USAAF za druhé světové války operovali v takzvaných turnusech, daných odlétáním určitého množství bojových letů či operačních hodin. Tento turnus měl trvat řádově rok a půl a pak byl pilot stažen z fronty k odpočinku a plnění jiných, nebojových úkolů. Nebylo zdaleka pravidlem, že by pilot absolvoval další turnus. U Sovětského letectva bylo zase zvykem stahovat z fronty jednotky jako celek, a to často i na poměrně dlouhé období. Naopak pilot Luftwaffe byl po ukončení výcviku poslán k jednotce na frontu a začal létat. Zvlášť na východní frontě bylo běžné vykonávat i několik bojových letů během jediného dne. To trvalo týdny, měsíce, a pokud pilot nepadl, tak i roky. Každý měl nárok jen na několik týdnů dovolené. Jednotky byly z fronty stahovány jen výjimečně, většinou jen na dobu nezbytně nutnou na přezbrojení, nebo po období mimořádně těžkých ztrát. Většina z letců, kteří nepadli, létali nepřetržitě mnoho let, odlétali stovky bojových letů a nashromáždili tak obrovské množství zkušeností. Několik německých es dokonce překročilo hranici 1 000 bojových letů! Na začátku také těžili němečtí stíhači z technické a hlavně taktické převahy. Jak se válka přehoupla do druhé poloviny, o obě výhody přišli. Velká esa se však dokázala prosadit i tak. Dalším faktorem bylo, že hlavně v druhé polovině války vždy létali proti velké početní přesile. Takřka při každém vzletu se tak dostávali do boje a o soupeře neměli nouzi. U každé německé jednotky právě tito ,,experten“ dosáhli naprosté většiny sestřelů, kterých jednotka dosáhla. Jedním z mužů, kteří bojovali od 1. 9. 1939 až do jara 1945, byl Johannes Steinhoff. Tento pilot létal na začátku druhé světové války jako noční stíhač. Prodělal první boje během Podivné války a v prosinci 1939 otevřel své skóre hned dvojitým vítězstvím. Účastnil se i norského tažení na jaře 1940 a útoku na Holandsko, Belgii a Franci v květnu a červnu následujícího roku. V létě 1940 byl konečně na své opakované žádosti přeložen k denním stíhačům a u JG 52 zažil letecké boje bitvy o Anglii. Na jaře 1941 bojoval znovu u Kanálu La Manche a od prvního dne se účastnil operace Barbarossa. Zažil ohromné úspěchy v létě 1941 i katastrofu pod Moskvou během první ruské zimy 1941. Na jaře 1942 se vrátil na východní frontu a účastnil se letní ofenzívy na jižním úseku fronty a útoku na Stalingrad. Své největší úspěchy pak dosáhl během bojů nad stalingradským kotlem, kde zaznamenal své stopadesáté vzdušné vítězství. Na jaře 1943 byl přeložen do severní Afriky a stal se velitelem JG 77. S tou prodělal porážku Afrikakorpsu, ústu schovat popis