Kniha Moudrost starých Čechů s podtitulem Odvěké základy národního odboje, která vyšla roku 1943 v americkém exilu, zaujímá jedinečné místo v tvorbě Romana Jakobsona (1896–1982). Literárněhistorický zájem zde přerůstá v otevřeně manifestovanou ideologii „československého“ vlastenectví, jež se účinně zapojuje do národního odboje proti nacismu. Ačkoliv se jedná o nejrozsáhlejší Jakobsonovu bohemistickou práci, nikdy již znovu nevyšla a stala se bílým místem ve znalosti jeho díla, spíše legendou než poznanou skutečností. V době vydání přitom vyvolala značnou pozornost a bouřlivé reakce od nadšeného přitakání až po naprosté odmítnutí. Nové komentované vydání spisu proto doprovázejí hlavní příspěvky exilové polemiky, do které tehdy vstoupily významné osobnosti české politiky, vědy či kultury: Stanislav Budín, J. L. Hromádka, Adolf Hoffmeister, Jiří Voskovec, Eduard Goldstücker a Otakar Odložilík. Polemika o Jakobsonově knize nahrazovala dlouho chybějící domácí diskusi a předznamenávala mnohé z poválečných kontroverzí o nové orientaci československé společnosti. Tvoří tak dosud málo známou součást diskusí o tzv. české otázce a smyslu českých dějin z perspektivy angažovaného myšlení československého válečného exilu. Rozsáhlá výkladová studie editorů Tomáše Hermanna a Miloše Zelenky nově osvětluje místo Romana Jakobsona v české kultuře a vědě na pozadí jeho válečného spisu. Jejich interpretace nastiňuje různé perspektivy, v nichž je možno nahlížet Jakobsonovo vědecké i veřejné působení, obecně se ale týká zásadního tématu intelektuálních dějin 20. století – úlohy vědy, pokud badatel zaujímá postoj k politickým a ideologickým otázkám a svými znalostmi se chce aktivně podílet na jejich řešení. schovat popis