Rozhodování na konci života pacienta představuje jedno z velkých témat zdravotnického práva, multidisciplinárního oboru čerpajícího zejména z práva trestního, občanského a správního, medicíny a bioetiky. (...) Smyslem této práce je poukázat z trestněprávního pohledu právě na léčebné a ekonomické hranice medicíny, vědy, jež v 21. století bývá označována za vítěznou, avšak v mnoha případech umí jen tlumit a mírnit příznaky. V některých případech symptomatická léčba umožní vést pacientovi život ve standardní kvalitě a délce, jindy po určité době selhává a další vývoj onemocnění již není léčebně ovlivnitelný. Pokračovat i nadále v invazivní zatěžující léčbě, která nemůže infaustní průběh jakkoliv zvrátit, zcela jednoznačně není správné ani z pohledu medicíny, ani z pohledu biotiky. Právo však tuto oblast neupravuje jednoznačně.

O to více je nutno zdůrazňovat, že nadměrná hrozba trestního postihu při poskytování zdravotní péče pacientům v závěru života je nežádoucí, vedoucí navíc v prvé řadě k tzv. defenzivní medicíně, kdy lékaři, nikoliv pro blaho pacienta, nýbrž z obav před vlastním postihem mnohdy indikují a provádějí nadbytečné výkony, které nemohou ani zlepšit diagnostiku, ani pozitivně ovlivnit zdravotní stav pacienta a jen pacienta neúměrně zatěžují. Tento jev je bezesporu do jisté míry paradoxem, neboť titíž lékaři narážejí každodenně na nedostatek financí ve zdravotnictví, kdy z veřejného zdravotního pojištění je hrazena jen určitá část všech výkonů, které by mohly být ve prospěch pacienta indikovány.