Věk hněvu: Dějiny přítomnosti
Věk hněvu zkoumá hněv ve společnosti napříč věky, národy, náboženstvími a kontinenty. Tento hněv se stává novou internacionálou, říká autor. Autor čerpá z myšlenek různých spisovatelů, revolucionářů, filosofů různých náboženských směrů nejen v Evropě, ale i v asijských zemích, Americe aj. Musela to být úctyhodná práce autora se seznámit s tolika myšlenkami a zpracovat je. Ve své knize ukazuje, že vždy existovala a existuje skupina lidí ve společnosti, která je na tom lépe než ostatní. Autor se moc nezabývá ekonomickými podmínkami a ekonomickou nerovností, jakoby tato nebyla ani tak důležitá, jakoby ekonomický blahobyt byl nějak dán shůry a někdo se uměl k němu dostat a někdo to štěstí neměl. Autorovi buřiči volají po spravedlnosti, po boji a obětech, po válce jako samo regulujícím a očistném procesu, z něhož pak samo vzejde něco lepšího. Ale tito buřiči, filozofové, spisovatelé, básnící sami nemají nápad, jak tento svět změnit k lepšímu, snad až do dob K.Marxe. Jsou otrávení, frustrovaní, popadají v deprese, ale to volání po krvavé revoluci je všechno. Chtějí vyburcovat masy, ale bez jasné vize lepšího zítřku. Ukazuje se také určitá izolace těch většinou humanitních revolucionářů od reálného světa, zejména od dob renesance, zeměpisných objevů a průmyslové revoluce. Tento nový svět začal poskytovat řadu nových příležitostí pro mnoho lidí, jen se bylo třeba do něho zapojit a chtít, a ne se tomu dynamického novému světu vyhýbat a utíkat do světa filozofických úvah. Autor nachází společné rysy mezi bojovníky za národní nezávislost, náboženské prosazení se, prosazení se mezi elity (i když je lid tak nenávidí) napříč státy a národy. K těmto viditelným rozporům v různých společnostech přidává ještě jeden konflikt. Konflikt, který je generován mezi vírou ve falešné mýty (národní, náboženské, moderní), kterým lidé věří, a pak realitou, ve které se ocitnou. Diví se pak, jak to, že se jim říká, že jejich národ nebo víra jsou jedinečné a dané Bohem a přesto jiní lidé, jiné národnosti nebo jiného náboženství nad nimi vítězí a mají se lépe. Národy a jednotlivci se snaží dostat mezi ty lepší a zjišťují, kolik jim toho chybí. Propadají pocitu méněcennosti a nechápou proč, když jsou „vlastně národem vyvoleným“. A tady vzniká doupě závisti a nenávisti, pro přípravu boje „proti těm druhým“. Nevidí souvislost mezi blahobytem země a kulturou, výchovou, náboženstvím, politickým systémem dané země, které byly budovány po staletí, a proto chtějí tuto kulturu a celý systém zničit. Mišra přidává k těm historickým mýtům ještě jeden klam nebo-li neoliberální fantazii, a to je ten dnešní mainstreamový: „V našem demokratickém systému můžete mít vše, můžete vystudovat co chcete, žít jak chcete, bydlet je chcete. Vše je možné.“ Ale to není pravda. Neříká se lidem o tom, že to není dosažitelné pro všechny. Nikdo těmto lidem neříká nic o práci, kterou je třeba vynaložit, o obětech, o vlastních schopnostech a odpovědnosti za vlastní život. Lidem se zdůrazňují jen jejich práva a nároky. Zatímco zdroje ve vyspělém světě (kam se část třetího světa hrne) jsou omezené, stále více lidí z třetího světa se za tímto klamem žene. I pro domácí obyvatelstvo vyspělých zemí, zejména mladé, je tento novodobý mýtus důvodem k frustraci a znechucení režimem. Autor si všímá, že situaci zhoršuje i fakt, že vstupenku k lepšímu životu i v demokratických společnostech lze získat i jinak než obětavou prací a studiem a schopnostmi člověka. Závěrem autor říká, že tento hněv nebezpečně narůstá, protože narůstají jeho příčiny. Není to jednoduché čtení pro člověka, který zrovna filozofii nebo literaturu podrobně nestudoval a neučinil z nich své celoživotní téma, ale stojí to zato. schovat popis