Přemýšlím, co teď napsat. Jsem poněkud v rozpacích. Po pěti letech od prvního čtení jsem si z Písně krve kromě prima pocitu pamatovala akorát jednu věc (důvod, proč se to Píseň krve jmenuje), jinak nic, ani trochu. Bylo to, jako bych četla vlastně poprvé. U tolika knížek se modlíte, aby se to stalo, ale u těch, které se vám skutečně - SKUTEČNĚ - líbily, se to nikdy nemůže stát. A z toho vyplývá...
Já hledala důvod, proč jsem všechno pozapomínala. Pravda je taková, že jsem přesvědčená, že kdybych se okamžitě nepustila do dalších dílů, zapomenu znova. Pro mě to ničím nevybočuje, nedokáže to zajistit tu správnou atmosféru, abych HOŘELA pro příběh, abych v napětí sledovala, co se děje, aby mě to něčím zarazilo, překvapilo, šokovalo.
Žádná z vedlejších postav se mi nezdá poutavá, bylo mi jedno, kdo si žije, komu jde o život. Naprosto šumák. A to není dobře. I s Vélinem jsem měla problém, nedokázala jsem mu věřit, že je tak hustý, jak se ho snaží autor vykreslit. Nevěřím, že by třeba dokázal vést Čtvrtou mostní do boje.
Vypadá to, že si dost stěžuji, ale to zase ne. Jen mě baví sledovat, kam se od mých sedmnácti posunul můj čtenářský vkus. Tohle JE DOBRÁ KNIHA, dobrá fantasy, ale není to nic EPICKÉHO. A já epické očekávala, pamatovala jsem si, že tam je.
Baví mě ale dost motivů, jako je například zpracování víry a fungování řádů a taky obecně motiv písně krve je dost cool. Navíc, pořád mě zajímá, co bude dál, takže do pokračování jdu (hned, přesně podle původního plánu).
Recenze
POZNÁMKA: Před každou částí knihy je několik stránek pod názvem „Vernierovy zápisky“, tyto stránky osobně doporučuji číst až po dočtení knihy.
Já hledala důvod, proč jsem všechno pozapomínala. Pravda je taková, že jsem přesvědčená, že kdybych se okamžitě nepustila do dalších dílů, zapomenu znova. Pro mě to ničím nevybočuje, nedokáže to zajistit tu správnou atmosféru, abych HOŘELA pro příběh, abych v napětí sledovala, co se děje, aby mě to něčím zarazilo, překvapilo, šokovalo.
Žádná z vedlejších postav se mi nezdá poutavá, bylo mi jedno, kdo si žije, komu jde o život. Naprosto šumák. A to není dobře. I s Vélinem jsem měla problém, nedokázala jsem mu věřit, že je tak hustý, jak se ho snaží autor vykreslit. Nevěřím, že by třeba dokázal vést Čtvrtou mostní do boje.
Vypadá to, že si dost stěžuji, ale to zase ne. Jen mě baví sledovat, kam se od mých sedmnácti posunul můj čtenářský vkus. Tohle JE DOBRÁ KNIHA, dobrá fantasy, ale není to nic EPICKÉHO. A já epické očekávala, pamatovala jsem si, že tam je.
Baví mě ale dost motivů, jako je například zpracování víry a fungování řádů a taky obecně motiv písně krve je dost cool. Navíc, pořád mě zajímá, co bude dál, takže do pokračování jdu (hned, přesně podle původního plánu).
I teď, 6 po vydání se o této knize i o celé sérii "Stín krkavce" mluví s velkou oblibou a je vidět, že se autor Anthony Ryan opravdu snažil o vykouzlení bojové atmosféry Šestého řádu a charakteru Vélina Al Sorny, který to už od dětství neměl jednoduché a po celou knihu zjišťuje další a další informace, které mohou jeho život naprosto změnit.
Pro někoho, kdo nemá rád objemnější knihy a příběhy bych Píseň krve nepořídila, ale pro všechny, kdo rádi dark fantasy, určitě ano!
Doporučuji :D
Vadilo mi, že jsem ztratil tři měsíce života nad zbytečnou serií. Postavy-zabijáci, popis fiktivní války jako dokument na čt2. Jsou lepší knížky.