Pozorným čtenářům Márquezovy biografie Žít, abych mohl vyprávět (Odeon, 2003) jistě neunikl moment jedné spisovatelovy životní etapy, která je mimořádně důležitá pro vznik románu Všechna špína světa (La Hojarasca, 1954). Právě v době, kdy se mladý Gabo vrací s matkou do domu svého dědečka v rodném městě Aracatace - který chtějí prodat a který našli v zoufalém stavu, stejně jako je zoufalá celá Aracataca - rodí se v mysli nepokojného novináře náčrt budoucího románu. Osvěžen vzpomínkami a prožitky se po návratu do Baranquilly pouští do psaní svého vůbec prvního románu, který nakladatel (jak to většinou u raných děl slavných autorů bývá) nechtěl zpočátku ani vydat. Pod vlivem několika autorů, zejména pak Williama Faulknera, v jehož Yoknapatawphě nachází inspiraci pro smyšlené Macondo, a z antiky pak Sofokla, v jehož Králi Oidipovi a zejména Antigoně nalézá historií ověřené myšlenky o spiknutí ve společnosti a o zneužívání moci, vzniká nerozsáhlé, ale výjimečné dílo o úpadku městečka, kde kdysi bylo všechno lepší a kde je akumulovaná nenávist, která vybuchne dnem vynesení rozsudku nad nevítaným cizincem. Děj, vymezený lety 1903-1928, se odehrává v mytickém a v pozdější autorově tvorbě legendárním městečku, za něž si však můžeme dosadit kterékoli jiné místo v Latinské Americe. Příběh je vyprávěn třemi postavami zastupujícími tři různé generace: starý generál (dědeček), Isabel (jeho dcera) a Isabelin syn. Každý z nich rozvíjí zvláštní vnitřní monolog o smrti záhadného a nenáviděného lékaře, kterého obyvatelé Maconda nechtějí pohřbít do země, protože spáchal sebevraždu. Právě prostřednictvím vyprávění malého chlapce je možné procházet studeným a smutným prostředím smrti a loučením se zesnulým, nad nímž je obyvateli městečka dávno vyřknut ortel. Ortel vycházející z bezmoci nad zánikem někdejší slávy a bohatství Maconda, zničeného válkami a vleklými krizemi, které plnily ulice a domy listím, odpadky a špínou. schovat popis