Po velmi, velmi dlouhé době jsem konečně tuto knihu dočetla. Co jsem tak koukala, trvala mi přibližně dva měsíce bez odečtení týdnů, kdy jsem nemohla číst. Myslím, že to hlavně dělalo, že moje milovaná čtečka, mi to roztáhla přes dva tisíce stran. Takže zatím nejdelší kniha, co jsem četla ve čtečce.

Zpočátku se mi to četlo hůře, nedokázala jsem se pořádně začíst, až za pár stovek stran jsem se opět začetla a už to pěkně pokračovalo. Oproti předchozím dílům je velký rozdíl v tom, že se zde nevyskytuje hlavní postava. Dá se říci, že každá postava, na kterou se autor zaměří, je hlavní, tudíž se tu objeví přespočet postav.

Co se mi nelíbilo, bylo skákání mezi Jokohamou a Jošim. Když jsem se dostala pořádně do Jokohamy, hned jsem z ní byla vytrhnuta a musela jsem si zvykat na jiné chování, a když jsem si zvykla, tak jsem opět byla hozena do Jokohamy.

Nejvíce mi tam však lezla na nervy určitá ženská. To její chování mě opravdu rozčilovalo a doufala jsem pro ni jen to nejhorší. Když nad tím tak přemýšlím, nikdo jiný mě tam už neštval a ráda jsem o nich četla. Zvláště nejvíce o Philippovi Tyrerovi nebo Malcomovi, ti mi přišli nejlepší.
**br**Co má Gadžin podobný s Tchaj-panem je veliké napětí ke konci, kdy jsem hltala stránky jedním tahem, jen abych se dozvěděla, jak to dopadlo. Ovšem pak napětí opadlo a ještě konec nebyl a je i vidět, že na posledních stránkách autor všechno shrnuje.

Též mi přijde, že v této knize, se už nevyskytují tak extra intriky. Stále pro mě největším intrikářem bude Toranaga. Ten byl opravdu něco. Tady jsou takové lehčí a ne tak ďábelské, dá-li se to tak říci, a tedy nad nimi jsem nijak neodkládala knihu, abych se nad nimi mohla zamyslet. schovat popis