Jelikož se mi nehorázně líbil Šógun od Clavella, rozhodla jsem se, že budu pokračovat v jeho Asijské sáze, a to hned druhým dílem. Nemusíte se děsit, knihy není potřeba číst podle pořadí v sérii, jelikož na sebe nenavazují. Ale protože jsem perfekcionista, držím se těch dílů. Jen se nedivte, proč je zrovna toto 2. díl a ne 1., když Tchaj-pan vyšel dříve.

Zpočátku mi to přišlo vleklé a nedokázala jsem se tak extra začíst, ale před polovinou se to změnilo a už se mi to líbilo. Ono to také dost dělalo, že začátek byl přípravnou půdou pro následující dějové zvraty, a že těch bylo.

Hlavně mě kniha přinutila k tomu, abych se podívala na různé druhy lodí, protože bez přibližné představy velikosti a tvaru lodi můžete být ztracení. A třeba se vám může určitý typ i zalíbit. Já mohu vesele oznámit, že mou nejoblíbenější lodí je clipper. Určitě si jej vyhledejte.

K postavám nemám skoro žádné výtky. Všechny jsou tak skvěle popsané a jejich chování jsou naprosto rozdílná. Pomalu, jako kdybych je viděla přímo před očima. Jen mi nesedl Culum, to jeho chování mi zpočátku dost vadilo a divila jsem se, že to Dirkovi nevadí. No, radši pomlčím o chování Gortha...

Ale s čím jsem opravdu nespokojena, je, že se nedozvím ty zbylé tři podmínky. Pro mou zvědavost je to velice krutá rána a já takhle budu přemýšlet, co by jimi mohlo být. Co by po něm chtěl. Jak by to dopadlo. A vůbec, co ta první podmínka? Jak to s ní dál bude?

No, ale co na knize opravdu bylo nejlepší, byl konec. Tolik napětí, co jsem při tom pociťovala. Dokonce jsem měla chuť zakřičet na určité postavy, ať nejsou tak blbí, ať něco proboha udělají. A pak vyústění, které mě šokovalo. Nečekala jsem vůbec, že to takhle dopadne. schovat popis