Tato kniha je především pro všechny muže ale i ženy, kteří už jsou otrávení a znechucení všemi těmi „Růžovými ordinacemi“ a „Pojišťovnami štěstí“, a kromě sportu se nemají v televizi na co dívat, a ani v jiných novinách a tiskovinách nic kloudného nevychází. Kromě neustále opakujících se zpráv o celebritách, jako která si zvětšila prsa, která si zmenšila prdel, či kterou který z hokejové nebo fotbalové reprezentace přefik. A tak musí trávit večery a volné chvíle po hospodách nebo nákupních střediscích, chtějí-li uchopit reálný život vlastníma rukama.\nNa sepsání této knihy má neskonalý podíl jeden nejmenovaný štamgast restauračního zařízení, který si nad pivem stěžoval, že alkoholika z něj vlastně dělá dnešní doba a přítomná média, protože dneska se vlastně pro normálního, psychicky nezatíženého heterosexuála středního věku vůbec nic nedělá, a on se nemá - když večer přijde domů po dobře vykonané práci - téměř ničím zabavit. „Švejka“ už prý četl snad desetkrát, to samé platí i o „Černých Baronech“ a o „Tankovém praporu“ a jiných Škvoreckého knihách ani nemluvě…. A co prý dneska v literatuře vychází - škoda mluvit. Všechno je takové celé přimalované, nereálné, přitažené za vlasy a pořád se tam řeší nějaké vztahy, pocity a city - chvíli má rád on jí, i když je bohatá, pak ona má ráda jeho, přestože je chudý - a nakonec se všichni šťastně vezmou a žijí spolu až do smrti… A sranda…? Nikdy nikde žádná a na dělání legrace z čehokoli už se málem podávají trestná oznámení. Kde skončily ty příběhy a historky, které se dříve téměř při každé příležitosti vyprávěly v každé hospodě, u táboráků mezi vrstevníky od pionýrů až po domovy důchodců a posluchači se váleli smíchy…?\nProto tento příběh, který všechny tyto výše uvedené atributy obsahuje, je zasazen do jednoho týdne jednoho porevolučního sametového roku, kdy se všechno měnilo, restaurovalo, renovovalo…Otevíraly se nové obzory, myšlení a vyvstávaly nové možnosti, projevovaly se nové a neznámé povahové vlastnosti, a hlavně docházelo ke konfrontaci kultur do té doby čtyřicet let od sebe velmi přísně izolovaných.\nV příběhu jde o partičku šesti kamarádů kolem dvaceti let, kteří v létě roku 1991 poprvé v životě vyjeli na sedm dní do kapitalistické ciziny - do Itálie - jako tenkrát tisíce Čechů, a všechno co od prvního okamžiku zažívali, bylo pro ně nové, cizí, odlišné, a oni na nic z toho co je čeká, nebyli absolutně připraveni a ničím vybaveni…. Taková malá reminiscence do časů, které v každém z nás vzbuzovaly naději a touhu očekávání…. Tito noví, dospělí „Rychlé šípy“ byli poprvé za hranicemi sami, bez rodičů, neměli peníze, vychování ani jazykové schopnosti, jediné čím se mohli prokázat bylo mladistvé nadšení, neutuchající touha nových zážitků ale i sexuálních zkušeností.\nDěj je vyprávěn pohledem sotva dospělého mladíka a jeho přátel, kteří nejsou nijak, chytří, vzdělaní ani jinak výjimeční - jsou to obyčejní, prostí čeští chasníci, kterých běhá po republice tisíce, ale o které se žádná media, novinové rubriky ani jiné instituce nezajímají, protože si nikdy na nic nestěžují a berou život takový jaký je a tak jak jde. Každý z nich má trochu odlišný charakter a smýšlení, ale dohromady tvoří docela slušnou partičku, která se v každé situaci vždycky projeví docela neotřelými, avšak v zásadě ryzími skutky, směřujícími sice trochu k vlastnímu prospěchu a potřebám, ale především k obstátí skupiny jako celku před nástrahami kapitalistického světa, a neudělání moc velké ostudy republice ani národu odkud pocházejí.  \nChvíli se v této knize mluví sprostě, v některých pasážích se dá pocítit docela značné sexuální napětí, chvíli se zde přetvařuje a přehrává, avšak nijak se děj nebagatelizuje, nezadrhává, jen občas je vsunuta nějaká příhoda z minula, prostě celý příběh běží přímo, bez kliček, rozpitvávaní postav i jejich psychiky, jak už to v pravém chlapeckém živobytí chodí.\nVíc by bylo, myslím, zbytečné opisovat, po přečtení pár stránek lze snadno poznat lépe a samo.