Jak název napovídá, ekonomické bubliny tvoří ústřední téma celé knihy a tvoří ústřední příběh, na který navazuje vše ostatní. Líbí se mi ale, že přesto, že téma ekonomických bublin představuje relativně úzce vymezenou oblast, záběr knihy je velmi široký a pojednává o celé řadě ekonomických reálií. Od (teorií) hospodářského cyklu, racionality jednání, inflace, monetární politiky, přes pojednání o ekonomických školách (keynesiánství, rakouská škola atd.), historické exkurzy (vznik centrálního bankovnictví), až po konkrétní výhledy, závěry a doporučení. Jednotlivé části jsou dobře poskládané a čtivě napsané. Obešel bych se ale bez některých žurnalismů a možná až moc familiérního slohu, ale to je subjektivní otázka stylu.

Za všechno mohou peníze

Hlavní myšlenka, kterou autor v knize rozvíjí, je vliv (nových) peněz na hospodářský cyklus a vztah k tomu, jak se nafukují ekonomické bubliny. Stroukal argumentuje, že nové peníze nafukují bubliny. Pokud roste poptávka, zpravidla roste i cena, a to nejdříve a nejrychleji tam, kam proudí nové peníze (viz Cantillonův efekt). Lze tak snadno vysvětlit, proč v posledních letech, prakticky od poslední krize v roce 2008, překotně rostou ceny akcií a nemovitostí. Centrální banky aktivně podporují levné hypotéky nízkými úrokovými sazbami a dluh na vlastní bydlení. Výsledkem je zvýšená poptávka, která dále žene ceny nahoru.

Není inflace jako inflace

Růst cen nemovitostí a akciových trhů je tak do jisté míry projev peněžní inflace. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že akciové trhy navzdory téměř rok trvající globální pandemii neustále rostou?

Na druhé straně, inflace měřená pomocí tzv. spotřebního koše, zůstává nadále zhruba na úrovni inflačního cíle centrálních bank. Expanzivní monetární politika centrálních bank je proto bankéři prezentována jako neinflační. Myšleno tím je, že tolik nenafukuje ceny zboží a služeb, které tvoří onen spotřební koš. Jeho konkrétní složení se nicméně liší u každého z nás. Do větší, či menší míry. Každý takový personalizovaný spotřební koš, dovolím si tvrdit, ale bude obsahovat náklady na bydlení, ať už ve formě nájemného, hypotečních splátek či kupní ceny nemovitosti. Tyto náklady v posledních deseti letech rostly ohromným způsobem. Započteme-li proto rovněž tyto náklady do spotřebního koše, kterým měříme inflaci cen, rozhodně nezůstaneme na úrovni cílovaných 2 %.

Stroukal na to konto uvádí, že inflace může rovněž být do jisté míry skrytá. Nedokážeme spolehlivě určit, jakou část růstu cen v určitém segmentu, např. nemovitostí, je možné připisovat skutečně vyšší přirozené poptávce, ke které by došlo bez ohledu na zvyšování množství nových peněz v oběhu, a jakou část je třeba připisovat právě peněžní inflaci (růstu peněžní zásoby). Jen pro představu, odhad míry nadhodnocení cen bytů podle ČNB se v roce 2019 pohyboval v rozmezí 17-25%.

Zásadní sdělení v knize je, že centrální banky a vlády po celém světě si zvykly řešit krize či splasknutí ekonomických bublin jejich dalším přifukováním. Tyto bubliny tak nenechají nikdy úplně splasknout, zcela v souladu s keynesiánskou filozofií permanentní kvazi-bubliny. Otázka je, zda to tak může pokračovat navždy.

Zajímavé je, že stávající peněžní systém ve svém důsledku vede paradoxně k vyšší centralizaci a de facto plánované ekonomice. Pokud centrální banky rozhodují, kdy a jak stimulovat ekonomiku, celý systém se začíná velmi přibližovat tomu centrálně plánovanému. Nové peníze se pumpují do ekonomiky za cenu faktického znárodnění celé řady aktiv. Je smutným způsobem úsměvné, že cesta k centrálně řízené ekonomice může vést přes to, čemu dnes říkáme tržní systém nebo kapitalismus. schovat popis