Tohle je docela podivná kniha, ale pro mě vlastně moc hezky podivná. Celou dobu jsem měla pocit jako bych četla takovou temnou pohádku. Víl pořád nemám dost a Magie havranů nám nabízí zase trochu jiný druh. V téhle knize jsou ohromně kruté a marnivé, ale nadevše si váží lidského umění, protože samy umění nedokáží provozovat, dokonce je to ničí. A jako umění se počítá například i vaření.
Trochu jsem se bála, protože jsme viděla, že tenhle příběh některým lidem nesednul. Ale i když se tohle dílo liší a nedostalo mě úplně do kolen, tak přemýšlím, jestli mě Margaret Rogerson dokáže vůbec někdy zklamat.

Tempo knihy je pomalejší, jde tu hlavně o atmosféru a postavy. Řekla bych, že akce je až na vedlejším místě, ale přesto si myslím, že ji tam bylo dost. V příběhu je hodně cestování po lese a v říši víl, ale navštívíme i ples a vílí dvůr. Vykreslení světa se mi opravdu líbí.

Co podle mě pokulhává, tak je romantická linka. Bylo to strašně rychlé a vzešlo to v podstatě z ničeho. Isobel je zamilovaná snad hned od začátku a i když chápu, že na to zamilování měla spoustu času při malování Havranova portrétu, tak my to s ní neprožili a zdá se to unáhlené.

Spoustu lidí haní závěr knihy, ale já se přiznám, že mi to nevadilo. Jak už jsem psala, tak na mě z knihy dýchá takový pohádkový vibe, takže mi i ten konec přišel takový pohádkovější a hodilo se mi to tam. Jen to finále bylo možná trochu uspěchané.

Magie havranů je určitě slabší než ostatní knihy od autorky, ale je to také její prvotina. Celkově jsem si čtení užila a budu se těšit, co dalšího autorka vymyslí.

Musím pochválit i obálku, nemůžu se na ni vynadívat. schovat popis