Popravdě jsem už ani nedoufala, že nějaké pokračování bude. Ale po třech letech od přečtení prvního dílu přece jen přišlo překvapení. Ale upřímně, kdyby nevyšlo, o moc bych nepřišla. Jsem docela zklamaná. Kniha měla neskutečně pomalé tempo a nějaké zásadnější momenty přišly až za polovinou, po více jak tři sta stranách. Takže si autorka opravdu dávala načas. Většinu doby se řeší politika a intriky. Veškeré odhalování a pátrání trvá jak přechod hlemýždě přes silnici. Do toho pomalu zasahuje atentát a v podstatě se mnoho dalšího neděje. Tedy až ke konci. Většina knihy se nese především v duchu konverzací a nekonečného tlachání. Což sice na jednu stranu je fajn, když se jde do hloubky a řeší se i běžné životní situace postav, státnické záležitosti, ale přesto jsem těžce postrádala více akce, gradování, prostě něco, co by knize vdechlo trochu života. Jinak to totiž působilo jako dost monotónní příběhová linka. Trochu mi dělal problém přechod dvou vyprávějících pohledů, Kaliny a Jovana. Obě části jsou totiž vyprávěny v první osobě. Sice si nepamatuji jak to bylo ve Městě lží, ale tady jsem bojovala s přepínáním mezi mužským a ženským textem a uvědoměním si, kdo je vlastně na řadě... Co se námětu týče, nebylo to špatné. Nepotřebuji vždycky číst jen fantasy příběhy plné bitev a bojů, ale pokud se má řešit něco do hloubky, mentálně k zamyšlení a tak, tak by to mělo něčím zaujmout, nemělo by to nudit a především by měly postavy někdy více používat mozek a logiku. Vznikaly totiž chvíle, které mi nepřipadaly chytré. Když totiž někdo ukradne chemikálie z výrobny, asi to nebude jen tak. Nebo uprostřed katastrofy, obklopeni zraněnými a mrtvými přece nebudou řešit, jak se zachovat, když někdo napadne město. No prostě to chce hlavu a patu... schovat popis