Atmosféra napoleonských válek a originální pojetí magie, která má několik forem, je netypická, svěží, originální, má nápad, smysl a grády? Jo, zní to skvěle. Na úvod nutno říct, že se autor s ničím nepáře a hází čtenáře do rozjetého příběhu, a je jen na čtenáři, jak rychle se vzpamatuje a začne žít v novém světě, nové zemi, ve kterém právě došlo k převratu. Autor opravdu na nic nečeká a doslova protahuje čtenáře novými pojmy, novou hierarchií, strukturou a formami magie. Ne vše se na první dobrou podaří vysvětlit, někde ty informace zkrátka chybí, a někde se zjeví pár do očí bijících nesrovnalostí.
Příslib krve je neskutečně čtivou záležitostí. Autor oplývá svižným stylem psaní. Do příběhu promítá velké množství akce. Na rozsáhlejší popisy ho jeden moc neužije. Tohle všechno zaručuje neskutečnou dynamiku, která se na samotném konci ještě zdvojnásobí. Nechybí napětí, které je také doménou spíše posledních sta stran. A jak to tak u trilogií bývá, otevřený konec v tom nejhorším.
Příběhem čtenáře provází hned tři hlavní postavy, velmi odlišné jak postavením, tak údělem. Nicméně je opravdu velká škoda, že do nich autor nevložil víc toho, co zrovna dělají nebo co je jejich údělem. Chybí tomu rozsáhlejší politické zázemí, další aspekty vlády. A značným problémem se také jeví to, že postavám něco chybí, postrádají šmrnc, stěží dokážou vyvolat nějaké emoce, větší sympatie. Dialogy a vztahy by také snesly více prostoru a přitvrzení. Myšlenky postav sice ukážou mnoho, ale autor by tyto myšlenky měl spíše promítnout do jejich vzájemných rozhovorů.
Pokud autor více zapracuje na postavách a jejich záležitostech jako celku, utrousí nějakou tu informaci o světě a začlení do ní to ryzejší jádro, rozhodně má našlápnuto dobře.
Recenze
Příslib krve je neskutečně čtivou záležitostí. Autor oplývá svižným stylem psaní. Do příběhu promítá velké množství akce. Na rozsáhlejší popisy ho jeden moc neužije. Tohle všechno zaručuje neskutečnou dynamiku, která se na samotném konci ještě zdvojnásobí. Nechybí napětí, které je také doménou spíše posledních sta stran. A jak to tak u trilogií bývá, otevřený konec v tom nejhorším.
Příběhem čtenáře provází hned tři hlavní postavy, velmi odlišné jak postavením, tak údělem. Nicméně je opravdu velká škoda, že do nich autor nevložil víc toho, co zrovna dělají nebo co je jejich údělem. Chybí tomu rozsáhlejší politické zázemí, další aspekty vlády. A značným problémem se také jeví to, že postavám něco chybí, postrádají šmrnc, stěží dokážou vyvolat nějaké emoce, větší sympatie. Dialogy a vztahy by také snesly více prostoru a přitvrzení. Myšlenky postav sice ukážou mnoho, ale autor by tyto myšlenky měl spíše promítnout do jejich vzájemných rozhovorů.
Pokud autor více zapracuje na postavách a jejich záležitostech jako celku, utrousí nějakou tu informaci o světě a začlení do ní to ryzejší jádro, rozhodně má našlápnuto dobře.
Největším kladem knihy je rozhodně fakt, že Prachmistři nejsou nějací nudní kladní hrdinové. Naopak pragmatik Tamás nemá problém při své revoluci nechat popravit aristokraty ve velkém, včetně žen.
K dalšímu plusu řadím většinu hlavních postav, které se dle mého dost povedly.