Tahle povídková sbírka mě přesvědčila, že Zelazny přece jen ovládá lépe romány (či rovnou ságy). Nejsem vyloženě zklamaná, to vůbec ne, ale převažují povídky jen mírně nadprůměrné - doufala jsem ve vyšší poměr těch výborných až výjimečných. Nejvíce se mi líbilo "Čekám tu, nedýchám, nežiji" z daleké budoucnosti Země, obývané jen stroji. V kombinaci s předmluvou na mě zapůsobilo "Auto-da-fé". Také "Stroj ze střediska lidských srdcí", poetická sci-fi romance, mě oslovil. Od nejdelšího a oceněného kousku "Ten, jenž tvoří" jsem očekávala trochu víc. Naopak nejméně mě zaujala povídka, jejíž název nese celá sbírka - "Poslední obránce Camelotu". Většina povídek má zvláštně melancholickou atmosféru, zaměřují se na vzbuzení pocitů, sdělení myšlenek nepolopatickým způsobem - jsou tedy určeny spíše přemýšlivějším, trpělivým čtenářům. Celkově jsem docela spokojená, ovšem mohlo to být i lepší.
Recenze